Kráčím po rovině, jedna noha míjí rytmicky druhou. Míhají se jako kyvadlo v dobře promazaném hodinovém stroji, kdy ruce udržují rovnováhu i setrvačnost. Pochoduji svižně, vzduch mi slabě hvízdá kolem uší a vítr čechrá vlasy.

Dokonalý, jednoduchý, periodický pohyb. Nemusím se na něj vůbec soustředit, mozek řídí vše automaticky, podobně jako dýchání. Přitom mohu kdykoliv vstoupit do hry, převzít kontrolu a ukázat, kdo je tu šéf. Pouze z bezpečnostních důvodů okrajově monitoruji chodník od špiček bot do dáli, abych nešlápl do psího pozdravu z rána.

Jdu dlouhé minuty konstantním tempem, cítím se až neskutečně, kdy tělo funguje samo bez mé pomoci. Mohu se duchem odpoutat a přemýšlet o čemkoliv. Jsem v pohybu, vznáším se, proplouvám ulicí, domy po obou stranách se v periferním vidění rozmazávají do různobarevných šmouh. Občas zaostřím pohled, abych se vyhnul zbloudilé pouliční lampě, špatně zaparkované popelnici u domu nebo náhodnému chodci v protisměru. Lidí ale příliš nepotkávám, protože je krátce po obědě a většina ho tráví v pohodlí domova.

Nohy a ruce se stejnoměrně komíhají. Připadám si jako nezávislý pozorovatel, který vidí své putující tělo z odstupu. Z lehkého nadhledu zhruba někde nad pravým ramenem, mírně omámen až hypnotizován zautomatizovaným pohybem. Podobně jako při pohledu na točící se kotouč elektrické pily, který při zářivkovém osvětlení v jistém momentu vypadá, že se nehýbe. Mám zvláštní pocit. Pocit podobající se slabému přetížení na oblíbené atrakci zábavního parku, ale přesto odlišný.

Bytí v polovičním snovém neskutečnu. Podivný a přeci ne nepříjemný stav, nastávající jen vzácně, při souhře záhadných okolností. Snad při součtu patřičných pohybových i pravděpodobnostních vektorů mnohovesmíru. Rozhodně ho nelze přivodit alkoholem či jinými omamnými látkami, to by bylo zcela odlišné až nepříjemné.

Scházím z kopce. Dál, stále vpřed! Jsem již duchem částečně mimo obvyklou realitu jako při hlubokém myšlenkovém ponoru při řešení zapeklitého problému. Čím delší bude cesta, tím více toho mohu promyslet. Nebo jen vzpomínat, utřídit polozapomenuté neuronové databanky chaoticky roztroušené v šedé kůře mozkové. Přehrávám si obrazy, zvuky, vůně a tváře. Minulé, současné a možná i budoucí, kdo ví?

Do podobného stavu mysli se člověk může dostat při jakékoliv mechanické, opakující se činnosti. Třeba při práci u továrního pásu. Ovšem tam chybí ubíhající obraz po stranách i přibližující se obzor před námi. Též mazlivé dotyky větru na holé kůži a pevný, rozmanitý povrch země vnímaný přes tenké podrážky bot. Postrádá kulisu měnící se scenérie, její zvuky i pachy. Nehledě na nebezpečnost takového zasnění.

Lidé za svého působení na Zemi prochodili již myriády světelných let. Některé pochody se dokonce staly náboženským rituálem. Jiné, kratší, sloužily k uvedení se do transu a další zase měnily historii. Chůze je jednoznačně náš nejpřirozenější pohyb od okamžiku, kdy se první vzdálený prapředek vztyčil na zadní, udělal počáteční nesmělý krůček a ostatní členové tlupy ho začali napodobovat.

Přitom se dnes přesunujeme pěšky stále méně. Je to škoda, protože o něco přicházíme. O něco důležitého, rukama neuchopitelného, přístroji neměřitelného. Něco uvnitř nám bude díky tomu chybět, ale zatím o tom nevíme. Začne nám scházet záhadné cosi, jež nás doposud činilo úplnými.

Při současných vzdálenostech i celkové globalizaci je samozřejmě nutné používat rozličné dopravní prostředky, přesto je dobré se občas jen tak projít. Hezky po svých, pokud to ovzduší, terén a počasí dovolí. Kromě protažení svalů se budeme lépe cítit i na duši.¹

¹ Napsáno 22.9.2010.