Myšlenky se leckdy rozutíkávají jako stádo splašených gazel, které zahlédlo dravce. Zvýšený tlak v organizmu rozostřuje vidění. Tělo a mysl jedno jsou, ale někdy se od sebe na chvíli vzdálí.

Pocity všeho a ničeho. V duši vyprahlá pustina lačnící po kapce závlahy. Dominující pocit nekonečného bažení. Chvíle těsně před výbuchem a opětovném složení všech součástí. Chuť řvát co nejhlasitěji a nejdéle, aby se hory pohnuly. Divné stavy.

To je člověk, vrcholný článek potravního řetězce. Tak dokonalý, tak nedokonalý! V jednom obalu se sváří rozličné jevy a chemikálie. Adrenalin, hormony, nervové vzruchy, tlaky na to či ono, napěťové vazby mezi neurony, neustávající signály ze všech perceptorů... Naprostý chaos, řízený někdy lépe, jindy hůře.

Proboha, kdo tohle stvořil? Takový zmetek kosmické továrny na život! Omezená životnost i funkčnost, složitá výměna součástí, náročná údržba. Záruku raději nečekejte. A kolik to žere! Třetinu dne leží vypnutý a dobíjí energii. Vydrží značné útrapy, ale celkově je dosti křehký. Nehledě na velmi drahou a vleklou výrobu dospělých duplikátů.

Poruchy jsou na denním pořádku. Někdy je závada tak rozsáhlá, že ovlivní miliony dalších jednotek. Nebo celou planetu. Komunikace mezi jednotlivými kusy bývá často tragická, mezinárodní je potom úplná katastrofa. Pud sebezáchovy zmutoval na permanentní agresivitu. Tento pokus se zcela vymkl kontrole i účelu.

„Tvůrcové, je nejvyšší čas pořádně po sobě uklidit!”¹

¹ Napsáno 30.7.2011, revize 3.12.2021