Cesta ranním autobusem s omladinou z Dolní Horní bývá tradičně zážitkem. Vzhledem k jejich věku nikoho nepřekvapí silně omezená slovní zásoba, ale přesto jsou pro ostatní cestující ocelové nervy nezanedbatelnou výhodou. Inu posuďte sami.

Jeden z mladých učňů totiž v každé druhé větě používá výrazné repetitivní oslovení „kámo!”. Jeho kamarád neustále říká „more”, ačkoliv cikán očividně není. Možná jen neumí správně vyslovit ř. Nebo nadprůměrně chyběl na hodinách angličtiny. Třetí mladík vrství vulgární výrazy, jak mu zrovna přijdou na jazyk. Někdy až do neuvěřitelných, téměř uměleckých kreací!

Oproti tomu titulování mezi dívkami pro mě neobvyklým souslovím „pičo vole” zní skoro něžně… Záporné body však získávají za to, že brebentí zásadně jen o učení a škole – nechutné šprtny.

Špatně živená (rozuměj vychrtlá) „špinavá” blondýna nezavře nikdy od nástupu ústa. Hlasitě vypráví skřehotavě-kdákavým hlasem cokoliv, na co si zrovna vzpomene a komukoliv, kdo je ochoten naslouchat. Jednotlivé historky ze života svého, ze života příbuzenstva i širokého okolí prokládá smíchem nerytmické kadence. Vyhlédnutou oběť pak často nepropustí ani po vystoupení z vozu. Vodopád slov nemá konce...

Korunu všemu pak nasadí statná jednaapůl cestující, která totálně zatarasí uličku a vysokým hláskem pohoršeně zapiští: „Tady už není žádný místo!”.

„Vážená paní,” probleskne mi hlavou, „nejen místo a dýchatelno, ale především tu není klid na spaní!”

P.S. Všechna jména a místa jsou fiktivní. Při zážitkové jízdě nebylo zraněno či zabito žádné zvíře ani dítě.