Je stará, jako lidstvo samo. Stejně dlouho bývá výjimečně neostrakizovaná, občas trpěná, ale suverénně ze všeho nejvíce pronásledovaná. O čem je řeč? O sexuálním pudu ke stejnému pohlaví, o homosexualitě.

Nehledě na to, co si o ní myslíme je třeba na úvod zdůraznit jednu věc. Lidé si svoji sexuální orientaci nevybírají a jejich rodiče si ji u svých potomků při jejich početí rovněž vybrat nemohou. Nikdo tedy nemůže být viněn úmyslem.

Množíme se na této planetě již miliony let, působí na nás mnoho vlivů a záření. Díky tomu dochází k defektům navzdory opravným mechanizmům lidského organizmu. Při příbuzenském křížení, mnohdy i netušeném, dále pomáháme ke tvorbě vadných sekvencí genomu. Homosexuálové tu byli, jsou a budou. Alespoň do doby, než lékařská věda bude schopná vadné části genetických informací opravovat.

Ostatní živočišné druhy mají stejný problém a vypořádávají se s ním různě. Některé to neřeší, jiné každého odlišného jedince nemilosrdně zabijí, případně vyženou ze svého středu a tím minimalizují jeho šance na přežití. My lidé, přes nesrovnatelně vyšší mozkovou kapacitu a inteligenci se chováme stejně. Kolikrát i hůř. Byli jsme zvířaty se všemi jejich instinkty a ty vlivem civilizace, vzdělání ani intelektu zcela nezmizely.

Odlišnosti nás stále popouzí. Nemusí jít zdaleka jen o sexuální orientaci. Mnohým bývá trnem v oku vše, co vybočuje z řady nebo je jakkoliv odlišné. Řevnivost až nenávist mezi národy, vírami, barvami pleti. Nebo jen mezi regiony, jazykovými dialekty, přízvukem, sousedními městy nebo vesnicemi, až třeba na sousedskou úroveň v bytovém domě. Jako bychom neustále hledali nějakého vnějšího nebo vnitřního nepřítele. Otloukánka, na kterém bychom si mohli vybít vlastní zlost, frustraci nebo životní neúspěchy.

Můžeme být sebeosvícenější a sebetolerantnější, ale musíme přiznat, že homosexuálové se prostě chovají odlišně. Gay nejedná stejně jako heterosexuální muž, lesba nejedná stejně jako heterosexuální žena. Alespoň mnoho z nich. Nás to pobuřuje, vadí nám to, v nejlepším případě z toho máme nepříjemný pocit, protože správný muž/žena se takhle přeci nechovají. A co je správné chování nám vštěpují již od dětství.

Nechceme mít nepříjemné pocity, proto se homosexuálům vyhýbáme, zesměšňujeme je, případně je tyranizujeme. Společnosti setrvávající ve středověkém myšlení tyto nešťastné a nevinné jedince rovnou bez milosti vraždí. Přitom bychom se možná divili, kolik homosexuálů žije ve skutečnosti mezi námi, že zdaleka nejde jen o zmiňovaná čtyři procenta. Mnozí se z pochopitelných důvodů naučili svoji odlišnost utajovat, leckdy velmi úspěšně.

Kvůli výše popsaným skutečnostem proto nechápu aktuální trend agresivní propagace této menšiny v mnoha „vyspělých” státech. Malé promile nešťastníků a na ně nabalené větší procento prospěchářů se snaží homosexuální menšinu jakýmkoliv způsobem zviditelňovat a „vybojovávat” pro ni rozličné výsady. Prokazují jim tím ve skutečnosti medvědí službu. Nenávist ve společnosti roste zbytečně i u lidí, kteří byli doposud tolerantní, případně s nimi i sympatizovali.

Nenarážím jen na pochybné duhové pochody, pokusy o změny zákonů a dnes téměř povinné homosexuální postavy v kinematografii a literatuře, ale i na pasování mužů do typicky ženských barev, tvarů, šperků a líčení, u žen zas na feminizaci za každou cenu a odstranění všeho žensky krásného. Místo aby se věcem nechal volný průběh, dochází k mohutným mediálním kampaním, které mnohé občany zcela zbytečně pobuřují, některé až radikalizují.

Nebo jde jen o další z cílených odlákávání pozornosti od skutečných problémů typu korupce, postupné eliminaci všech občanských svobod nebo nenápadného převzetí moci nadnárodními skupinami? Plus několik skutečně přesvědčených pomatenců nebo choromyslných osob. Jak roky plynou, stává se tento textový odstavec bohužel méně a méně paranoidní...

Pokud si odmyslíme konspirační teorie a vlastní sympatie či antipatie, je dobré si uvědomit ještě další skutečnost. Život homosexuála je cokoliv, jen ne snadný. V mnoha očích je černou ovcí, stejné pohlaví ho často značně nevybíravě odmítá, najít si partnera bývá nadlidský úkol. Uvědomme si, kolik heterosexuálních párů se rozvádí nebo rozchází, jak nesnadno se hledá protějšek vhodný ke společnému životu. A to si můžeme vybírat ze statistických cca 48 možných partnerů u každého sta lidí. Homosexuál jen ze dvou - když je v té stovce odhalí. Jaká je potom pravděpodobnost úspěchu? Mizivá.

Život v posměchu, odsuzování, depresích, strachu, týrání nebo samotě není žádný med. Zkusme si na to vzpomenout, než někoho z této menšiny nazveme buzerantem nebo lesbou.