Rád pozoruji oblaka, ty nekonečně trpělivé poutníky, kteří celé eony shlíží tiše shůry. My na oplátku hlavu zvedneme jen zřídkakdy, hádajíce zda nebude krápat.

Nejraději mám většinu oblohy zataženou s nemnoha místy cudně odhalujícími šmolkovou modř. Celou pokrývku prosvětluje skryté slunce, šedá eminence zamračených dní. Slunce nemůže naplno projevit svoji sílu a to je dobře, alespoň není nutné mhouřit oči. Takto nejlépe vyniknou široké škály barev od zářivě bílé po temnou černo-šedou. Rovněž rozličné variace kumulů, cirrusů, stratokumulů a dalších tvarů, které dokážou pojmenovat pouze meteorologové. Vzácně slunce zazáří naplno zpod linie bouřkových mračen a osvítí krajinu „černým” světlem, tolik atraktivním pro fotografy.

Ležím s rukama za hlavou a sleduji nebeské dostihy. Vítr, zkušený pastýř, popohání beránky podle vlastního plánu. Sněhobílé, které jsou nejvýše, upalují, jako by jim za patami hořelo. Větší shluky v odstínu dopisní obálky plují po nekonečně široké dálnici rozvážně. A ty nejtmavší se jen líně vlečou, rousajíce břicha o vrcholky kopců a lesních porostů.

Nebeský dopravní ruch je velmi čilý, a přestože do sebe jednotlivé útvary každou chvíli narazí a navzájem se prolnou, nedojde nikdo úhony. Jen místy se dolů snese deštík, kousky ledových krup nebo výjimečně třeba kolonie žab, která si v jiné části země stopla stoupající vzdušný vír.

Oblaka vystavují na odiv nepřeberně variací, tohle je opravdové 3D. Shluky vodních par s rozeklanými okraji jsou podobné nejvyšším horským štítům nebo mořským útesům neustále bičovaným vodou. Tu se vznáší nejjemnější flanderská krajka, tam lze zahlédnout nedobytné hradní valy rozlehlé pevnosti nebo vysoké štíhlé věže vzdušných zámků. Jinde zase plují neznámé mořské obludy, fantaskní pohádková zvířata nebo obří, neuvěřitelně nadýchaná peřina. Zdají se být na dosah ruky, jen se natáhnout...

Slunce ozařuje oblaka nerovnoměrně a tím vytváří neskutečné množství kreací. Občas skrze ně pronikne osamocený paprsek – tajný agent, ale oblaka jsou pozorná a brzy ho zneškodní. Ležím dlouhé minuty, čas jako by se zastavil, pouze nebe se neustále hýbe a mění. Vše se najednou zdá být tak nicotné a pomíjivé tváří v tvář nekonečné nebeské báni. Mysl se volně toulá, fantazie může svobodně pracovat a jemný vánek všechny problémy odnáší pryč jako lehké pápěří.

Cukrová vata nahoře se šine stále do dáli, nezná polední přestávku. Bylo by hezké vznést se také a plout s ní ke vzdálenému obzoru. Poznat neznámé kraje, zažít exotické východy a západy slunce, mapovat krajinu z ptačí perspektivy. Objevovat skryté krásy nepřístupných míst a přitom nijak nezasahovat do místního dění. Jako Ikaros, avšak bez osudného pádu. Pas netřeba.

A co teprve, považte, oděni do ochranného kosmického oděvu a chráněni silovým polem pozorovat sirné mraky Venušiny, amoniaková oblaka Jupiterova nebo metanové mraky Uranu či Neptunu? To by byla podívaná úplně jiného řádu! Přese všechno, nemohu si pomoci, naše zemské nebe je stejně ze všech nejkrásnější.¹

¹ Napsáno 4.9.2010.