Pohleďme na lidstvo. Kráčíme všichni spolu a přitom každý sám. Uvězněni v tělech, která jsme si ani nemohli vybrat! Současně řveme strachy z nekonečné prázdnoty vesmíru. Snažíme se strach překřičet, pácháme proto v panice a šílenství rozličná zvěrstva. Nejhorší z nás jsou ti, kteří se bojí nejvíce.

Ve spánku pak chceme zapomenout, umlčet svědomí a všechny kvílící démony. Přesto, že každé usnutí je jen malou smrtí, tréninkem na velké finále definitivního zapomnění.

Mozek, ten starý skrblík, bohužel jen vzácně dávkuje euforické chemikálie. Diktátorsky rozhoduje, co vnímáme jako realitu, ačkoliv všechno kolem nás může být úplně jinak. Není to k zbláznění?
A vzpomínky, trýznitelé nejkrutější, často odpírají i těch několik hodin mírumilovné prázdnoty. Když už se nám konečně povede vypnout, zaútočí zákeřně sny a rozbijí masku příměří.

Je k vzteku, že nemůžeme odhalit žádný vzor v tomto živoucím pokusu. Ne, že bychom se nesnažili, už celé věky, ale potácíme se jen od jednoho zklamání ke druhému, k dalšímu a dalšímu. Zřetězení frustrace umocněné zoufalstvím.
Třeba ani žádný vzor neexistuje, možná je všechno jen olbřímí chaos. Na buněčné úrovni ho cítíme, ale tuto pravdu se snažíme přehlušit, jakkoliv. Protože bychom ji nezvládli, zatím ještě ne.

Jak to vlastně můžeme dennodenně přežívat?


(Nepatřičné úvahy 8,8,21)