Opět padají bomby na města a vesnice. Na lidská obydlí, nemocnice, obchody, továrny i školy. Posílají je často starci pohodlně usazení v teple přepychových sídel. Pokud se něco zvrtne, tak z bezpečí soukromých krytů. Hrdinové ve svých zrcadlech.

S rozkoší rozhodují o životě a smrti druhých, když už ten jejich stál za starou bačkoru. Který čert je žene? Je udivující, jak často se chorobně uvažující jedinci dostávají k moci. I to, že je ostatní nechávají.

Historie se opakuje v kruzích, v cyklech stejně jako móda nebo doby ledové, přesto jsou homo sapiens nepoučitelní. Alespoň většina z nich. Nějací zednáři, ilumináti nebo snad sionisté musí za nitky tahat, jinak se to lumíčí chování prostě vysvětlit nedá (vtípek).

Narušený jedinec ovlivní nejprve tisíce, pak miliony. Uvede do pohybu události, které kromě něho nikdo nechtěl. Všichni se potom diví: „Byl to přeci takový hodný chlapec odvedle, vždycky mě první zdravil...”

Kam se hrabeme na koně s klapkami na očích, ti je na rozdíl od nás nemohou sundat. My si je však necháváme leckdy záměrně, alibisticky. Scénář bývá vždy stejný: klapky - údiv - pohoršení - odsouzení. Jsme jen samá rezoluce, ale žádná revoluce, skutek utek. Není divu, že škodná řádí po libosti.

A ještě jsme si vytvořili množství trefných přísloví:

Prázdný sud nejvíce duní.
Kdo hodně chce, tomu hodně schází.
Odříkaného chleba největší krajíc.
Káže vodu, pije víno.

Lidský druh má spolu s pudem k přežití zřejmě současně hluboce zakódován i pud sebedestrukce. S čím větším efektem se odebereme do prachu dějin, tím lépe.

Nakročeno máme slušně.

(Nepatřičné úvahy 10,3,22)