Mnozí z bezpečnostních důvodů zamykáme city hluboko pod olověný poklop a klíč od něj zahazujeme do Mariánského příkopu. Zatímco bude klesat, můžeme si v duchu zrekapitulovat celý dosavadní život. I když... raději ne. Při prohlížení toho značně depresivního leporela bychom mohli pocítit nepřekonatelnou touhu klíč následovat.

Stojíme spolu v davu, přitom jsme každý sám. Od začátku, během i na konci. Úžasné originality duší, často však tak kontraproduktivní při tělesně-duševním magnetismu. Požehnání při tvorbě, prokletí při zůstávání. Sebecennější, sebekřehčí nuance neustále utlačované vedoucími pudovými elementy.

Přesto občas vnímáme útržky neskutečna, které v náhodném časovém zlomku překryjí realitu. Zůstáváme uvězněni v tělesné skořápce a současně se prudce rozpínáme do prostoru se všemi smysly prodlouženými. Nevyhnutelná vratná imploze bývá až na buněčné úrovni značně frustrující. Tělo i mysl jedno jsou? Nebo byla mysl do těla násilně napěchována?

Syrové chemikálie jsou schopné rozpustit sebeušlechtilejší úmysly. Jsme jen divoce vznikající osobnostní matrice otisknuté do biologického média s mizernými opravnými algoritmy.

Neprobuzení.

(Nepatřičné úvahy 18,2,22)