Slunce je po přestálé zimě ještě zesláblé, ale už pomalu nabírá síly. Tápavými nesmělými paprsky osahává krajinu. Sedím na balkóně a je mi dobře. Od úst jde pára, ale pokožka je teplá díky akumulaci sluneční energie.
Ač je brzy po ránu, město hlučí jako vždy. Sluch automaticky filtruje to neustálé dunění, vrčení, hvízdání, troubení, břinkání a bouchání železobetonové bestie. Stejně tak fauna, která se lidskému výtvoru zcela přizpůsobila a je v něm doma. Ptactvo švitoří jako o život.
„Čimčarára čim čim čim, zima končí, smrt se vzdaluje! Bude hodně jídla, budou mláďata, zdravíme život!”
Zpívají ze všech sil, div si nevykloubí zobáčky. Však mají co oslavovat, protože přežily. Zima se ale vzdává jen nerada, občas všechno ovane studeným dechem, abychom si snad nemysleli, že se cítí poražena.
„Jen počkejte, holenkové, po podzimu mě máte zpátky!”
Ovšem kdo by teď myslel na vzdálený podzim? Jaro je tu! Střechy se střídavě blýskají v ranním oparu podle pohybu mraků, dieselové motory vrčí, psi štěkají, lokomotivy houkají a plechové krabice sviští po asfaltových komunikacích. Kdesi v dáli zakejhá zmatená kachna, která se nějakým záhadným způsobem zatoulala do středu města.
Mračen přibývá, stále častěji zakrývají sluneční kotouč, začíná mi být zima. Skládám přenosnou stoličku a zakončuji dnešní výlet do přírody.1
1 Napsáno 20.8.2011, revize 3.12.2021
