Sny, cíle, předsevzetí. Ženou nás vpřed, udržují v chodu, narušují jinak vše prostupující plytkost bytí. Malé i velké, reálné i nereálné, hlavně když se lze k něčemu upnout. A ta bouře endorfinů spuštěná při splnění některého z nich! Případně rozčarování, že to vlastně ani nestálo za vynaloženou námahu.

Je nutné se neustále za něčím honit. Zastavení a stagnace bývají předzvěstí úpadku. Opravdu spokojení a relaxující lidé jsou pouze filmové, literární nebo reklamní postavy. Často říkáme, že chceme dostáhnout toho či onoho a pak už si jen užívat, odpočívat. Ze začátku jde o fajn stav, bohužel dlouho v klidu nevydržíme.

Podobně jako Brownův neuspořádaný pohyb částic musíme být stále v poklusu. Naše tělo není stvořeno k zahálce, při ní začne upadat, svaly atrofovat, mysl se začne kalit. Naštěstí nemáme čistě Sisyfovský komplex, občasná vítězství nás udržují příčetné. Většinou. Většinu.

Opakem splněného bývá sen bortící se. Sledujeme pád v přímém přenosu a psychika dostává řádně zabrat. Ne každý zvládne náročný restart, někteří raději volí osvobozující exit. Nelze jim nevratnou volbu vyčítat, kdo nezažil, nepochopí.

Slzavým údolím vezdejším vede mnoho cest, zvolit správnou však není vůbec snadné. Ale nevzdáme se! Navzdory útrapám, navzdory bolesti, navzdory zbytečnosti a bezvýchodnosti!

Až se nám jednoho dne dostane původce toho všeho do drápů, hmm, to nebude hezký pohled. Odměna za eony a myriády utrpení, zoufalství, exitů...

Nebo je snad všechno úplně jinak?