„Tak se nám to ‚bezplatný’ zdravotnictví pěkně prodražuje,” řekla posluhovačka panu Švejkovi, který si zrovna mazal revmatická kolena opodeldokem. „Zubaři posílaj bezprizorní pacienty do Prahy, klidně přes sto kilometrů daleko. Tam jich je prej dost, vědí, jen nechtěj ordinovat na maloměstech.”

„To se samo sebou rozumí, paní Müllerová, ekonomika se musí pěkně točit. Dáte vydělat přepravcům, doktorovi a jistě v tom velkoměstě ještě nějakou další kačku utratíte. Jen váš zaměstnavatel asi nebude moc rád.”

„Však si nemyslete, nejde jen o zubaře, milostpane. Tady chybí specialista ten, támhle zas onen, ale v naší matičce stověžatý je jich dost všech.”

„Jó, paní Müllerová, dnes se dějou věci. Znal jsem jednoho truhláře, nějakýho Frantu Skočdopole. Renovoval starou almaru pro zbohatlýho drogistu Puškvorce. Už měl skoro hotovo, šteloval zrovínka panty, když se na něj ta almara zvrhla. Majzla ho po hlavě, přerazila sanici a ještě rozdrtila čéšku. Od tý doby pajdal a moc toho nenamluvil.

Každopádně ležel dobitej v dílně, napůl v bezvědomí, ale ještě se mu z posledních sil podařilo doplazit k telefonu a zavolat první pomoc. Místo aby pro něj z nemocnice poslali kalupem sanitku, pět minut se vyptávali, jestli nemůže přijet vlastním vozem, jestli by si nevzal taxíka anebo jestli ho nemůže přivézt někdo z příbuznejch.” Paní Müllerová vytvarovala ústa do vyděšeného ó.

„Jak jsem říkal, zaměstnavatel asi nebude moc rád, že jsou jeho zaměstnanci věčně v ... Praze. A to vám ještě v ordinaci řeknou: ‚Vy nemůžete dojíždět? Tak to si musíte počkat, až nám někdo umře.’ Tohle vám klidně řeknou. Čekat a čekat, až se budou hory zelenat. Mezitím mít v hubě jako v polepšovně.”

„A netušíte, milostpane, jestli mi během toho čekání bez zubního doktora snížej platbu zdravotního pojištění?”

„Ježísmarjá,” vykřikl Švejk, „co vás nemá! To by náš stát přišel brzo na buben. Tůdle! Nejlépe zkasírovat a žádnou službu neposkytnout. Jsou to kujóni, ti co nás vedou. Říkám si, jestli se snad máme všichni odstěhovat rovnou do Prahy?”

„Vypadá to tak, milostpane,” pokyvovala odevzdaně hlavou paní Müllerová.

„V tom případě: ‚Hurá na Prahu!’ Budete mi tlačit vozík, ať jedeme v čele.”


(Utajené rozmluvy 18,10,21)