Nevážíme si života. Bereme ho jako samozřejmost, na kterou máme nezpochybnitelné právo a podle toho se leckdy chováme. Když si ho pak dostatečně nevážíme u sebe, tím méně u druhých. Ovšem jen do chvíle, kdy nám začnou odtikávat poslední měsíce, dny nebo hodiny. Náhle měníme názor, obracíme o 180 stupňů.

Myslíme si, že naše problémy, bolesti, prohry a všechna trápení se už nedají vydržet. Co by za ně však dal každý umírající, co by dal za podněty sebevraha, jen kdyby si to mohli prohodit! Pokud by je nevnímal rovnou jako malicherné, tak rozhodně ne neslučitelné se životem.

Avšak znáte to, sytý hladovému nevěří. Přesto, že je každý spánek malou smrtí, nevnímáme ho tak. Terry Pratchett napsal moudře, byť v žertu, že lidský mozek si v rámci zachování příčetnosti mnohé informace i vzpomínky filtruje. Upravuje skutečnost, aby byla alespoň trochu snesitelná. Ne u všech jedinců se mu to podaří, většina se ale díky tomu plácá stále dál a dál.

Jen těch růžových úprav nesmí být příliš. Začnou potom být podezřelé a jedinec se snadno přikloní k některé z konspiračních teorií. Případně si vymyslí vlastní. Hlouběji a hlouběji se noří do fantastických konstruktů, cizích i svých, až přestává zcela vnímat realitu. Nedokáže již rozpoznávat rozdíl mezi skutečností a fikcí.

„Vaše problémy na moji hlavu,” pomyslí si běžný človíček, dennodenně zápasící o svoji existenci. Jenže nehledě na osobní problémy, je třeba se zajímat. Jinak se jednoho nenápadného, šedého dne s úžasem probudíme do Orwellovského světa.