Černé větve jako holé paže,
vítají zimu a její vládce.
Políbím tě a všechno se maže,
podzimní splíny nepřejí lásce.

Zalézá sychravo za nehty,
kluzké bahno balí podrážky,
zase a stále, není to lehký,
přijímat životní porážky.

Světla ubývá úměrou přímou,
máme teď každý rozdílné časy.
Bojujem spolu nebo snad s vinou?
Sledujem opět odlišné trasy.

Proč všechno halí našedlá mlha?
Rozpité lampy, groteskní stíny...
Kde v davu jsi ty? První či druhá?
Otáčím tváře, vždy někdo jiný!

Ztraceni oba v zákrutách času,
touha i zápor dmychaly vášně,
chtěli jsme dotyk, velebit krásu,
přes všechnu snahu zažili strázně.