Jaroslav Béďa pakuje a na vojnu se chystá,
netuší, že bude trpět, což věc je skoro jistá.
Desátník Jiří Padavka se na bažanty třese,
jak je bude prohánět v blízkém cvičném lese.

Ve vlaku s partou kluků, podobných mu zcela,
vzpomíná a vypráví jak skvěle bylo včera.
Postupně se sbližují a vyprávějí vtipy,
nakonec se představují jednotlivé typy.

Franta Kohout v civilu prý známý karatista,
Honza Müller je potom zas tvrdý revanšista.
Jožo Kolnár skinhead, plešatej jak Hála,
Stanislav Brčko boxer s nímž si nikdo nezahrává.

Ježek Oto zase, seděl dva měsíce v base,
jel totiž bez řidičáku a zkusí to zase.
Jindřich Baňka v klubu, starý fotbalista,
Pepik Veverků nadaný mladý okultista.

ref.
Jó vojná, vojná, vojna není kojná,
když držíš krok a hubu zdá se ti pokojná.
Vojna, jó vojná, naše stará vojná,
máme jí za sebou, ač je na blbouny hojná!

V tom se vláček zastavil a vagón dostal ránu,
civilové se zachvěli, mysleli, že jsou v pánu.
Jenže to už řve Padavka: "Co tam dělaj, ksakru?
Vždyť to vevnitř vypadá jako po masakru!"

Když své věci sebrali a vyšli ven konečně,
zadívali se na strojvůdce velmi nebezpečně.
Desátník však zkušeně chladí horké hlavy,
proč nepřišly je uvítat rozjásané davy?!

Místo teplého domova je čekají kasárny,
zde není místo pro alkohol a pro žádný čuňárny.
To všechno jim vysvětloval, přesně podle plánku,
pak znavené mužstvo ukládá ke kýženému spánku.

Brzo ráno za šera, kdy se doma ještě chrní,
dozorčího hvizd do ucha vás zajisté probudí.
Po únavné rozcvičce jim další šarže vece:
"Što zákopy rabótať bůďem!", co nejvíc je děse.

Tehdy přišla chvíle pro Járu, jež levej byl jak šavle,
netušil co se na něj chystá, v tom přišlo to tak náhle.
Dle rozkazu opravoval majorovi střechu,
když tu nastal zádrhel, nedostávalo se mu plechu.

Po sterém řvaní na podavače řekl si: "Teda hochu,
nezbyde ti nic jiného, než opustit šikmou plochu."
Však noha se mu sesmekla, on padal volným pádem,
okraj střechy blížil se jak vystřelený kámen.

Vojín ten štěstí měl, jak čteme v časopise,
zůstal prý za kšandy kalhot na okapu viset.
Teprve teď ze všech sil o pomoc počal ječet,
že v blízké školce děti strachem začaly hned brečet.

Kolnár pod ním opět zasněn, hlavu zdvih a ztuhnul,
před pohromou shora radši do studně se vrhnul.
Kohout, když ho uviděl, tak ze zoufalství zavyl,
začal dumat jak by ho těch pitomejch kšand zbavil.

Tu Vomáčka s valníkem pod okap rychle zajel,
příjemným hlasem tatíka: "Tak už se pusťte, mladej."
Podle rady pustil se a vykvikl jen lehce,
nevěda jak dopadne, zda tvrdě nebo měkce.

Náhle traktor popojel o pár čísel kupředu,
nešťastný vojín nevšiml si, že letí přesně k středu.
Osudná oj se zvětšuje, však udrží tu tíhu?
Ano! Bedřich dosed obkročmo jako na kobýlu.

Lékaři se radí, jak ho dohromady dají,
speciální zařízení v nemocnici nemají.
Moudré hlavy dohromady, idea už doutná,
napsali dlouhou petici, na slova není skoupá.

Kuriozita se stala, pondělního rána,
ví se o ní ve světě, též u nás je dobře známa.
Hrdinného vojína, jak hlásá tato zpráva,
postihla, krutý osude, nenadálá rána.

Kluzkou střechu opravoval, vyměňoval plechy,
když podklouzl a poznal život odmrštěné blechy.
Za šle, ale zůstal viset nad hlubokým srázem,
na pomoc s traktorem přijel, jeden starý blázen.

Během pádu cukl vůz jen o nepatrný kousek,
všichni kolem dosvědčí ten rozpustilý kousek.
Proto komise rozhodla, vážená a slavná,
že z vojína se rázem stala Béďová Jaroslava.¹

¹ Inspirace samozřejmě ve skvělých baladách zpívajícího právníka Ivo Jahelky. V polovině díla se vypařila múza a dokončení se nečekaně protáhlo. Občas byl docela problém některé věci zrýmovat. Dá se přednášet i zpívat, ale představu o adekvátní melodii do dneška nemám. Jde jednoznačně o nejdelší a nejsložitější projekt, který již prošel mnoha korekturami a probíhal 1992-16.5.1993