Rozhodl jsem se zúčastnit literární soutěže „V srdci Děčína, Děčín v srdci”. Téma povídky se každý ročník měnilo, ale rozsah zůstával stejný. Maximálně dvě normostrany, každá o dvaceti pěti řádcích textu, s velikostí písma dvanáct bodů.

Už od prvního napsaného slova jsem se strachoval, jak se vejdu do požadovaných padesáti řádků. Nemohl jsem hrůzou usnout, děsila mě všechna květnatá souvětí. Před očima vířily tisíce slov, která chtěla být umístěna na papír, ale nešlo vyhovět zdaleka všem. Nedokázal jsem spatra rozhodnout, které si výsostné místo zaslouží a které ne.

Po několika probdělých nocích jsem se začal měnit v trosku. Tmavé kruhy pod očima, rozcuchané mastné vlasy, tik v pravém oku spolu s chvěním levé ruky. Údajně někdy ukápla i slina, ale k tomu mohlo dojít pouze tehdy, když jsem sváděl největší vnitřní boje.

Známí se mi začínali vyhýbat, v autobuse si lidé odsedávali a kolegové v zaměstnání taktně naznačovali, že bych měl navštívit lékaře. Nevědí nic! Doktoři, se svým nečitelným rukopisem a strohými větami, prokládanými nesrozumitelnými výrazy v mrtvém jazyce? Nemluvě o plejádě překlepů! Ti by textový limit vyčerpali pouhým shrnutím mého krátkého chorobopisu. Doktora nikdy! Vždyť jsem přeci zdravý! Více méně.

Padesát řádků, představte si to! To je jako pozdravit všechny známé strávníky v závodní jídelně, jako lakomé plivnutí v novinovém úvodníku nebo jako půlka obsahu F. L. Věka... Jak mám na tak směšně malé místo vtěsnat celý příběh?

Pokoušel jsem se v maximální možné míře zkracovat. Za čárkami jsem zásadně nedělal mezery, za tečkami rovněž ne. Stále to nestačilo. Napadlo mě, že bych mohl vynechat samohlásky u známých, později pak u všech slov. Přeci každý pozná, že „pvdl” jsou povidla a „prvdl” značí pravidla! Bohužel super úsporné „t” (auto) jsem musel po dlouhém zvažování zavrhnout. Připadalo mi přeci jen už příliš, téměř křížovkářsky nesrozumitelné.

Prožíval jsem peklo na zemi a místo věcí kolem sebe začal vidět shluky souhlásek. Tak usilovně jsem pracoval na zkracování textu, až jsem začal podobně i mluvit. Zlí jazykové tvrdili, že vrčím. Hlupáci! Netušili, že jsem dočasně přešel na časově úspornou mluvu.

Termín odevzdání soutěžního díla se blížil a já stále neměl nic použitelného. Zoufal jsem si. Přitom veškerý čas jsem věnoval povídce! Nespal jsem, anebo možná chvílemi usínal, ale nepamatoval si to. Jedl jsem pouze tolik, abych udržel propisku v prstech. Tělesnou hygienu jsem po dobu psaní vypustil a všechny další rušivé vlivy zcela ignoroval.

Jak jsem vyřešil nutné vyměšování raději ani nebudu prozrazovat. Zkrátka cele jsem se oddal soutěži, ale Múzy si se mnou celou dobu krutě pohrávaly. Papíry, počmárané změtí písmen a vícečetných škrtanců, se vršily kolem pracovního křesla, podobné sněhu napadanému na industriální město. Měl jsem ale hotových jen několik úvodních odstavců.

Šetření místem jsem však dotáhl k dokonalosti, nejedna sekretářka ovládající těsnopis by mému zápisu záviděla. Čitelnost byla již horší. Transkripce nejrafinovanějších slovních staženin by dala zabrat i autorovi legendárního šifrovacího stroje Enigma. Dělal jsem si proto na jiný papír poznámky, abych se v ději vůbec orientoval.

Hlavní hrdina Frntšk (František) mi posléze přišel moc dlouhý a tak jsem ho nahradil Jnm (Janem). Rovněž ženskou hrdinku Jzfn (Jozefínu) nahradila v (Eva). Eva (v) se ale pletla s předložkou „v” dokonce i mně, takže došlo znovu k přejmenování, finálně na Ld (Lídu).

Konečně jsem se dostal k vrcholné milostné scéně, kterou měl děj gradovat: „Jn nsml plbl Ld, jjž tvř pll rmnc.” (Jan nesměle políbil Lídu, jejíž tvář polil ruměnec.), když se stalo to, co mnoha autorům přede mnou. Dostal jsem totální tvůrčí okno. Výpadek. Mlhu v hlavě.

Podvyživené, zanedbané a občas vynechávající tělo oporou pochopitelně nebylo, všechny skryté zásobárny sil byly dávno vyčerpané a mentálně jsem se nacházel poněkud mimo realitu. Prázdnota byla absolutní. Vzepjal jsem se k poslednímu pokusu, výkonu za hranicí lidských sil. Musím dílo dokončit za každou cenu, už jsem tolik obětoval!

Nakonec jsem nenapsal nic a odevzdal pouze tento neuvěřitelně frustrující příběh. A světe div se, soutěž jsem ke svému překvapení vyhrál!¹

¹ Dokončení textu z únoru 2015.