Stojím před dveřmi nenápadného bytu ve třetím patře ještě nenápadnějšího činžáku. Šéfová mě poslala udělat rozhovor s mužem s největšími ňadry na světě. Tedy největšími mezi muži. Dobře, možná nebudou největší na světě, třeba v porovnání se zápasníky sumó, ale zní to efektně. Typicky bulvární titulek je v pořádku, protože pracuji pro několik bulvárních médií. Sama bych si je nevybrala, ale v jiných novinách mě nechtěli a nějak si vydělávat musím, že?

Chvíli ještě váhám, potom rázně stisknu knoflík zvonku, ať už to mám co nejdřív za sebou. Zazní bzučák a vzápětí zvuk přibližujících se kroků. Otevře muž atletické postavy o půl hlavy vyšší než já.

„Dobrý den,” pozdraví příjemně chraplavým hlasem.

Zkoumavě si mě prohlíží oříškovýma očima. Nic z toho nevnímám, protože zírám na vyboulenou hruď, kterou by mu mohla závidět nejedna hvězdička filmů pro dospělé.

„Dívejte se mi do očí,” napomene mě pobaveně.

Teprve teď zvednu zrak a cítím, jak rudnu.

„Promiňte, dobrý den,” vykoktám ze sebe.

Hranatý obličej s výraznější čelistí vymezují na jedné straně hnědé vlasy s patkou a kotletami kolem uší, na straně druhé třídenní strnisko. Celek doplňuje téměř římský nos a široká ústa. Kromě žensky vyvinuté hrudi, která neustále přitahuje můj pohled, má však svalnatou vypracovanou postavu s plochým břichem. Připomíná mi mladého Seana Conneryho v nejlepší kondici. Oblečený je do pohodlných, tmavě modrých tepláků, bílého trička a domácích trepek.

„Předpokládám, že jste přišla kvůli tomu rozhovoru?” zeptá se, protože se sama stále k ničemu nemám.

Šéfka mě na tohle připravovala, ale je velký rozdíl mezi „slyšet” a „vidět”.

„Eh, ano, samozřejmě. Můžu dál?”

„Prosím,” uvolní vchod.

Překračuji práh, a když muže míjím, vnímám příjemnou dřevitě-maskulinní vůni. Provede mě do obývacího pokoje a usadí do koženého křesla. Cestou si všímám starožitného nábytku s občasným modernějším kouskem. Byt je zařízen starožitně, ale vkusně. Neobvyklé u osamoceně žijícího chlapa.

„Dáte si kafe nebo snad něco ostřejšího?”

„Káva bude stačit, děkuji. S mlékem a cukrem prosím.”

Vzdálí se a za moment vše servíruje na konferenční stolek mezi námi. Navíc přinesl karafu perlivé vody se dvěma vysokými sklenicemi a hlubokou keramickou misku plnou sušenek. Usedá na gauč naproti, pohodlně se opře, sepne ruce pod prsy a upře na mě pohled. Káva v jeho hrnku je černá jako noc, vypadá extrémně silná, ale nic si do ní nepřidal. Rozmíchávám cukr v šálku a přemýšlím, jak začít.

„Nu?” povzbuzuje mě.

„Víte, nejsem v branži nová ani úplně neschopná, ale pohled na vás mě poněkud vykolejuje,” přiznávám upřímně.

„Chápu, sám si na to pořád nemůžu zvyknout,” pousměje se. „Tuším, co se vám asi honí hlavou.”

„Máte implantáty?” vypálím celkem logicky.

„Ne, jde o prsa čistě přírodní, technicky vzato.”

Mužská prsa důvěrně znám, nejednou jsem se jich dotýkala nebo do nich zatínala nehty, ale teď jsem podivně ostýchavá a nesvá. Vždyť ten chlap má kozy jako vozy! Pořádný čtyřky, možná pětky! Kam se na něj hrabu...

„Mohla bych je vidět? Sundal byste si tričko?” odhodlám se vyslovit věty, na které myslím již od vstupních dveří.

„Jo, ale vy první.”

Cítím stoupající horko v obličeji, uši mi hoří.

„Dělám si legraci,” uchechtne se, „nemusíte se přede mnou svlíkat. Chápu váš údiv i nedůvěru.”

Po těch slovech si přetáhne triko přes hlavu. Vytřeštěně zírám na mohutné macaté poprsí s malými temnými mužskými bradavkami a černými chlupy kolem nich. Gravitace funguje, ňadra netrčí nijak nepřirozeně do prostoru, což se stane při použití silikonu. Pod prsy vystupují svaly vypracovaného břicha, které snad nemá jediný gram tuku navíc. Fascinovaně se nakloním přes stolek.

„Můžu si šáhnout?”

„Jasně, ale nejdřív já na vaše.”

Ztuhnu.

„Žertuju. Opět,” má pusu od ucha k uchu jako malý kluk, který právě spáchal nějaké alotrium a nepřišli mu na něj. „Omlouvám se, ale nemohl jsem si pomoct. Prozkoumejte je podle libosti.”

Dotýkám se nejprve opatrně, potom je odvážněji promačkávám. Uvnitř není nic cizího, opravdu jen sval a tuk. Pohupují se přirozeně. Nebýt hrubší kůže a chlupů, mohlo by jít docela dobře o ňadra ženská. Nakonec zapadnu zpět do křesla.

„Uspokojil jsem vaši zvědavost, můžu se zase oblíknout?”

„Ano. Prvotní zvědavost jste uspokojil, ale mnoho dalších otázek vyvolal.”

„Rozumím, na vašem místě bych na tom byl stejně. Ostatně dá se říct, že jsme kolegové. Pracoval jsem taky jako novinář. Před tímhle,” ukazuje na hruď, kterou opět zakrývá látka.

„Neříkejte...” zvedám překvapeně obočí. „Pro koho jste psal?”

„Různě, pracoval jsem na volný noze. Před touhle anomálií jsem byl úplně normální chlap. Jinak než teď, měl jsem nějaký kila navíc, ale rozhodně jsem nevypadal jako Dolly Buster.”

Vytahuji z kabelky diktafon a pokládám ho mezi nás.

„Můžu?”

„Jasně. Na ruční psaní poznámek jde o příliš dlouhej příběh.”

Zapínám nahrávání.

„Naše čtenáře bude jistě na prvním místě zajímat, jak je možné, že vám narostla prsa ženských tvarů a rozměrů.”

„Abych mohl odpovědět na vaší relativně jednoduchou otázku, musím začít úplně od začátku.”

 

* * *

 

Loď se jemně pohupovala na vlnách, lanoví vrzalo a slunce řádně pražilo. Stál jsem na přídi a vyhlížel úzké molo vybíhající daleko do moře. Chystali jsme se na přistání.

Novinařina – práce, kterou jsem chtěl vždycky dělat. Spousta cestování, poznávání nových míst a lidí, odhalování špinavostí politiků, přibližování skutečného dění čtenářům, posluchačům nebo televizním divákům.

Takhle jsem si to idealisticky maloval, jenže skutečnost byla pro většinu z nás mnohem přízemnější. Čtenářů ubývalo, náklady se zvyšovaly, na piedestalu majitelů médií stály úspory a finanční optimalizace. Abych se vůbec uživil, musel jsem psát pro celou řadu deníků a časopisů. Jak tištěných, tak internetových. Cestoval jsem jen tak daleko, kam jsem dojel vlastním autem a na své náklady. Nikoho proto nepřekvapí, že v drtivé většině šlo o články regionální.

Velké bylo proto mé překvapení, když si mě do své kanceláře pozval krajský šéf jednoho celostátního média (kvůli skryté reklamě nemůžu uvést jméno), že pro mě má větší „fušku”. Ne že bych občas v minulosti nějaké větší fušky nedostával, ale vždy mě úkoloval oblastní šéfredaktor.

„Pane Holec,” (jmenuji se totiž Holec, Petr Holec) „mám pro vás životní nabídku, která se neodmítá,” začal významně. „Švýcarská společnost Clinique Esthétique Suisse l'Etoile spolu s dalšími partnery a investory vlastní bezejmenný tropický ostrov v Tichomoří, na kterém se již léta snaží vyvinout lék proti rakovině. Na tom by nebylo nic divného, podobných výzkumů probíhá ve světě paralelně celá řada.

Ale jeden z našich, ehm, řekněme bulvárněji zaměřených redaktorů si všiml, že destinaci během necelého roku navštívil nezvykle vysoký počet internetových celebrit, influencerů. A nejen to, vždy šlo pouze o ženy. Na sociálních sítích informovaly své fanoušky o plánované cestě a na nějakou dobu se odmlčely. Nepublikovaly žádné příspěvky v bikinách nebo bez nich, jak mají ve zvyku. Po řádově měsíční pauze začaly znovu sdílet odvážné fotografie, na kterých však byly v oblasti hrudníku najednou obdařenější než před výletem.

Redaktor se domníval, že oficiální výzkum pouze maskuje nelegální estetické zákroky, plastické operace. Po předložení dokumentace, kterou nashromáždil jsem uznal, že na tom něco je, a povolil mu cestu plus nezbytné výdaje. Komunikace mezi námi probíhala e-mailem, protože na ostrově není telefonní signál a k satelitnímu internetu se lze připojit pouze v samotném výzkumném komplexu, a ještě ve vymezený čas. Jeho poslední zpráva naznačovala, že za vším bude něco víc než jen nelegální chirurgie. Od té doby se neozval a z ostrova na naše dotazy neodpovídají.

Mám na senzace čich, proto jsem se rozhodl vyslat dalšího reportéra. Přiznávám, že také z důvodu, abych nemusel odepsat již proinvestované finance a ztrátu zdůvodňovat nadřízeným. Majitelé neradi slyší slovo ztráta nebo zvýšené náklady.

Ne že bych neměl mezi zaměstnanci schopnější novináře, než jste vy, ale nikdo z nich se anglicky plynně nedomluví, na rozdíl od vás. Nemáte rodinu ani jiné závazky. A pokud mě správně informovali, žijete sám, tudíž jste pánem svého času. Co na to říkáte?”

 

* * *

 

„Nebyla vám jeho nabídka podezřelá? Přeci jen, bez urážky, byl jste regionální reportér a najednou vám nabízeli práci přes půl zeměkoule v exotické destinaci. Navíc pravděpodobně nebezpečnou, když jeden žurnalista už zmizel. Logičtější by bylo najmout detektiva nebo rovnou informovat policii,” chopila jsem se iniciativy a začala pokládat otázky, jak se na správnou novinářku sluší.

„Samozřejmě, máte pravdu, celá záležitost trochu smrděla. Ale řekněte, odmítla byste, kdyby vás někdo posílal udělat reportáž na tropickej ostrov? Když jste dosud jen psala o místním dění – o požárech, dopravních nehodách, kde a kdy slavnostně otevřeli novej most, opravenou školu nebo postavili nový dětský hřiště?”

„Myslím, že neodmítla,” uznala jsem.

„Přesně! Nemyslete si, že jsem jako úplnej jeliman hned sbalil kufr a odjel nepřipravenej. Můj nadřízenej mi přeposlal všechny zprávy pohřešovanýho kolegy. Prozkoumal jsem švýcarskou kliniku, její partnery, ekonomický vazby i kdo koho vlastní. Vyšla z toho chobotnice, která však nemusela bejt zdaleka kompletní.

Přichystal jsem se nejlíp, jak to šlo. Absolvoval doporučený očkování, půjčil si satelitní telefon, přibalil náhradní baterie i náhradní nabíječky. Vytvořil jsem speciální e-mailovou schránku jen pro tuto reportáž a zajistil, že všechna komunikace bude šifrovaná. Pro jistotu jsem uzavřel i životní pojistku.”

 

* * *

 

Loď se jemně pohupovala na vlnách, lanoví vrzalo a slunce řádně pražilo. Stál jsem na přídi a vyhlížel úzké molo vybíhající daleko do moře. Chystali jsme se na přistání.

Plachetnice byla motorová, ale když vanul vhodný vítr, rádi ušetřili palivo. Při shánění dopravy jsem měl štěstí. Škuner nepříliš originálního jména Jižní kříž plul podobným směrem a kapitán byl ochoten si za rozumný peníz trochu zajet. Byli jsme domluveni, že mě při zpáteční cestě zase vyzvedne.

Na čele se mi perlil pot, ačkoliv jsem byl jen v kraťasech a triku, hlavu měl chráněnou slamákem a na nohou otevřené trekové sandály. Vál sice slabý vánek, ale i ten byl horký. Po obloze plachtili rackové, křičeli na sebe nebo se jako kámen vrhali do vody pro rybu. Při obeplouvání pobřeží jsem zahlédl jejich hnízdiště ve skaliscích na východě.

Molo bylo sice dlouhé, ale i tak u něj loď nemohla přistát kvůli nedostatečné hloubce. Zakotvili jsme poblíž a na vodu spustili motorový člun. Jeden z členů posádky byl tak laskav, že do něj snesl můj k prasknutí nacpaný loďák. Rozloučil jsem se s kapitánem. Jeho angličtina byla se zvláštním šišlavým přízvukem, ale moje měla k dokonalosti rovněž daleko.

„Pítr, budu se tudy vracet asi za tři týdny,” zopakoval, „pokud odjedete dřív, zavolejte mi.”

„Rozhodně vám zavolám nebo napíšu zprávu.”

Sešplhal jsem trochu nemotorně do nastartovaného člunu a odrazili jsme od lodi. Výstup na molo byl díky houpajícímu se dnu obtížnější, ale lodník naštěstí přidržoval člun i mě, takže jsem potupně nespadl do moře. Potom mi podal kufr, shrábnul spropitné, zasalutoval a odplul. Popadl jsem loďák, zaúpěl pod jeho vahou a zamířil na pevnou zem, kde už jsem byl očekáván.

U terénního džípu stál muž se ženou. Chlapík měl na sobě navlečený bílý oděv vzdáleně připomínající uniformu hotelového vrátného upravenou do tropického vedra. Žena byla oblečená v pestrobarevných květinových šatech. Pod blonďatými vlasy sepjatými těsně kolem hlavy po bavorském způsobu si mě zvědavě prohlížely modré oči. Obličej zvýrazňovaly rudě nalíčené rty stisknuté do přísné linky. Štíhlé tělo zdobily širší boky a poprsí, které se vyzývavě dralo do prostoru. Musel jsem se vyloženě soustředit, abych se jí díval jen do očí.

„Dobrý den, pan Holec?” promluvila zpěvnou angličtinou. „Jsem Liliana, ale všichni mi říkají Lina,” vykouzlila oslňující úsměv. „Asistentka doktora Schwarze.”

„Petr, těší mě,” uchopil jsem podanou ruku.

„Zřízenec naloží kufr a doveze nás do střediska. Ostrov má sice jen pár kilometrů čtverečních, ale důrazně vás varuji, abyste se po něm nepohyboval bez doprovodu. V džungli jsou jedovatí hadi, pavouci, obojživelníci i hmyz. Máme sice séra proti jedu, ale pokud se nepodají včas, zemřete bolestivou smrtí.”

Kývl jsem na souhlas.

„Poblíž komplexu je malá písečná pláž chráněná přirozeným zálivem. Vstup na volné moře chrání síť proti žralokům, takže se můžeme koupat beze strachu.”

Usadili jsme se na zadních sedadlech a vyjeli po cestě prosekané v džungli. Ptáci hlasitě zpívali, hmyz bzučel, ozývala se kakofonie mně neznámých zvuků. Vánek sem nedosáhl, měl jsem proto okamžitě propocené oblečení.

Když jsme se vykodrcali z džungle, objevil se pod námi jako na dlani celý výzkumný komplex. Tvořily ho budovy z prefabrikovaných betonových dílců s plechovými střechami. Žádná nádhera, ale bylo to levné, odolné a rychle smontovatelné. U pláže se slunilo několik osob na lehátkách. Pokračovali jsme dál a zastavili vedle nízké podlouhlé budovy s velkým písmenem C namalovaným na fasádě.

„Tady budete bydlet,” řekla Lina a seskočila z vozu.

Vystoupil jsem také. Řidič se obratem změnil na nosiče kufru. Lina přiložila čipovou kartu ke čtečce a společně jsme vešli. Dlouhá chodba táhnoucí se prostředkem stavby byla na obou stranách lemovaná dveřmi s identifikačními tabulkami. Asistentka zastavila u dveří označených C12. Opět přiložila přístupovou kartu, kontrolka se změnila z červené na zelenou a zámek cvakl.

„Váš pokoj. Toalety a umývárny naleznete na konci chodby. Čipová karta vás pustí nejen do pokoje, ale též do jídelny, která je označená písmenem E. Na stole naleznete plánek komplexu a základní informace o provozu. Zabydlete se a odpočiňte si po cestě. Setkáme se v jídelně při obědě nebo mě můžete nalézt v kanceláři budovy B.”

„Dan Záleský byl ubytovaný také v tomto pokoji?” zeptal jsem se na pohřešovaného kolegu.

„Ano, proč se ptáte?” podívala se zkoumavě.

„Napadlo mě, jestli v něm něco nezapomněl. Byl pověstný ztrácením věcí,” usmál jsem se. Sice jsem si vše právě vymyslel, ale to ona neví.

„Místnost byla před vaším příjezdem uklizena. Pokojská v ní nic nenalezla, to bych věděla a vám předala.”

„OK.”

Poděkoval jsem za všechno a osaměl. Pokoj byla jednoduše zařízená místnost obdélníkového tvaru. S postelí, nočním stolkem a lampičkou u jedné kratší stěny, s šatními skříněmi u stěny protilehlé. Proti vstupu se nacházelo okno se žaluziemi a sítěmi proti hmyzu, pod kterým stál stůl se dvěma židlemi. Nad vstupem jsem s úlevou spatřil vyústění klimatizace.

Vybalil jsem si věci a převlékl se do čistého oblečení. Satelitní telefon s notebookem a doklady jsem raději nechal v zamčeném kufru. Odpočívat jsem rozhodně neměl v plánu, zvědavost byla silnější, proto jsem za chvíli stál zase venku. Instrukce jsem sice ještě nečetl, ale plánek jsem si s sebou vzal. Vyfotil jsem ho pro jistotu i mobilem. Sice si z telefonu nezavolám, ale bude mi sloužit jako fotoaparát a poznámkový blok, který budu mít vždy při sobě.

Sešel jsem nejprve k pláži. Relaxovalo na ní několik žen. Co žen, sexbomb! Každá byla bujných křivek minimálně na úrovni asistentky Liny, mnohé i o dost bujnějších. A přitom žádná Pobřežní hlídka, žádné silikony! Nenápadně jsem sledoval přes sluneční brýle, jak se jim vnady přirozeně pohupují a tvarují. Jestli jsou tohle vědkyně, začínám po návratu okamžitě studovat! Reportáž vypadala čím dál líp! Kam se hrabou nudné playboy párty, na které mě stejně nikdy nezvali...

Slunily se na lehátkách, osvěžovaly ve vodě nebo polehávaly ve stínu palem. Sedl jsem si také pod jeden strom a začal studovat plánek. Budovy A a B byly popsané jako výzkumné laboratoře. Céčko s déčkem ubytovny. Éčko jídelna s kuchyní, F a G sklady. Háčko umístěné stranou představovalo kryté stání pro pojízdnou techniku. Ještě dál, v těsné blízkosti džungle, stála budova I označená jako sklad nebezpečného materiálu.

„Ahoj, jste tady novej?” Během studování schématu jsem si nevšiml, že jedna z žen přišla těsně ke mně. Tmavovláska s bronzovou pletí, jemně zešikmenýma očima a celkově orientálními rysy.

„Ahoj, jo, přijel jsem před chvílí. Petr,” postavil jsem se a napřáhl ruku.

„Eva,” vsunula dlaň do mé a jemně opětovala stisk. „Jste zaměstnanec? Nevypadáte tak.”

„Kdepak, jsem novinář. Chystám se napsat článek o zdejším výzkumu.”

„Další?” ujelo jí. Rychle ruku stáhla. „Už musím jít.”

„Počkejte! Potkala jste se s kolegou Danem? Danem Záleským?”

Neodpověděla a rychle se vzdalovala, téměř běžela. Jen jsem si to namlouval nebo se v jejích očích mihnul strach? Zkusím si s ní promluvit někde o samotě, třeba bude sdílnější.

Vydal jsem se na další průzkum. Laboratorní okna chránily mříže a žaluzie, přes které nebylo vidět. Z kuchyně voněly připravované pokrmy, až se sbíhaly sliny. Od snídaně přeci jen už uběhl nějaký čas. Šoural jsem se dál. Pod přístřeškem stály zaparkované dva džípy a čtyřkolka. Oba sklady F a G byly téměř bez oken a těch několik, které měly, chránily rovněž bytelné mříže. U vstupních dveří jsem zahlédl elektronické terminály na čipové karty.

Všechny budovy byly přízemní, pouze budova I vyčnívala nad ostatní. Sklad nebezpečného materiálu se lišil od ostatních skladů nejen výškou, ale i výrazně vyšším počtem oken. Vzhledem k jejich umístění až těsně pod střechou jsem nepochopil, proč jsou mříže i na nich. Před vstupem do objektu dokonce stála dřevěná budka, ve které seděl hlídač. Měřil si mě podezíravým pohledem. Ten mě však nemohl odradit, došel jsem proto až k němu.

„Dobrý den,” spustil jsem zdvořile, „můžu se zeptat, co přesně tady skladujete?”

„Sem zákaz vstupu, ty odejít,” odpověděl lámanou angličtinou.

„Víte, od vašeho zaměstnavatele mám povolení k vytvoření reportáže o místním výzkumu. Pokud nejde o tajný informace, můžete bez obav mluvit.”

„Ty odejít, tady zakázáno,” trval umíněně na svém a slova doprovázel zuřivým kroucením hlavy.

Pochopil jsem, že ze strážného kloudnou informaci nedostanu, a vrátil jsem se proto k laboratořím. Asistentka měla pracovat v béčku. A opravdu, u vstupu jsem kromě elektronické čtečky objevil i několik zvonků se jmény. Na jednom z nich stálo: Lilian Taylor, MBA. Stiskl jsem tlačítko a všiml si malého oka panoramatické kamery nad zvonky.

„Za chvíli jsem u vás,” ozval se hlas Liny.

Čekal jsem, dokud nezazněl bzučák a neotevřely se dveře.

„Pojďte dál.”

Vstoupil jsem do chodby bez oken, osvětlené stropními LED panely. Podobně jako na ubytovně se i tady po stranách táhly do dálky dveře, jen jich bylo mnohem méně. Asistentka mě zavedla do své kanceláře, usadila do křesílka k malému stolku a nalila sklenici vychlazené vody s plátkem citrónu. Sama se posadila za kancelářský stůl s notebookem a dvěma monitory.

„Moc dlouho jste neodpočíval.”

„Promiňte, nejsem tu na dovolený, ale pracovně. I když si to musím občas připomínat. Zdržuju vás?”

„Vůbec ne, jsem vám k dispozici během celého pobytu. Ptejte se, na co chcete.”

„Přiznám se, že jsem zvědavej, odkud berete všechnu elektrickou energii? Klimatizace, světla, elektronický zabezpečení a určitě i samotný laboratorní zařízení něco spotřebuje.”

„Nedaleko na pobřeží máme farmu solárních panelů, která je s výzkumným střediskem propojená kabelem. Navíc disponujeme několika výkonnými dieselovými agregáty pro překonání výpadků nebo případných odběrových špiček. Spolu s nádržemi nafty jsou z bezpečnostních důvodů umístěné mimo samotný komplex.”

„Šikovný! Jste tu pohodlně zařízený a od jídelny se navíc linuly opravdu lákavý vůně,” projevil jsem uznání.

„Ano, společnost se snažila vytvořit, v rámci možností, co nejlepší pracovní podmínky.”

„Jak dlouho projekt běží?”

„Již více než deset let. Já tu pracuji teprve něco přes čtyři roky.”

„A co přesně zkoumáte?”

„Snažíme se zjistit, jakým způsobem a proč se ze zdravých buněk stávají buňky zhoubné. Jak je vyléčit nebo alespoň bezpečně eliminovat. Na různé formy rakoviny umírá v technologicky vyspělých zemích velké množství lidí, rádi bychom proto vyvinuli účinný lék.”

„Jak dalece jste úspěšní?” naklonil jsem se dopředu.

„Dílčí výsledky máme, ale víc vám říci nemohu. Konkurence je velká, mnoho dalších farmaceutických společností nebo univerzitních týmů by rakovinu rádo vyléčilo. Získaly by nesmrtelnou slávu, Nobelovu cenu i nemalé finanční prostředky.”

„Chápu. Vlastně jsem se chtěl už na začátku zeptat na kolegu Dana Záleskýho, kterej tady byl přede mnou. Mluvila jste s ním?”

„Ano, samozřejmě. Pokládal mi podobné otázky. Divila jsem se, proč váš zaměstnavatel posílá dalšího novináře.”

„Na to vám odpovím snadno, Dan se totiž domů nevrátil.”

„Nevrátil?” otevřela překvapením doširoka oči. Nebo překvapení jen dobře hraje.

„Ne. Odeslal poslední zprávu sedmnáctej den pobytu. Do vlasti se nevrátil ani od tý doby nikoho nekontaktoval.”

„To je divné. Napsal svoji reportáž, rozloučil se a odplul na jedné z našich zásobovacích lodí. Neutekl třeba s milenkou?” spiklenecky na mě mrkla.

„Rozhodně ne, byl zasnoubenej a měl před svatbou.”

„Och, to mě mrzí,” pronesla účastně. „Přiblížil se čas jídla, poobědváte se mnou?” Elegantně přerušila rozhovor!

„Rád.”

Kráčeli jsme k jídelně a cestou se připojovali další zaměstnanci. Překvapilo mě, že šlo bez výjimky jen o muže. Jídelna byla velká klimatizovaná prostora rozdělená rostlinami v květináčích a dalšími dekoracemi na tři různě velké sektory. Ústředním bodem byl výdejní pult. Mohli jsme si vybrat ze tří jídel, několika salátů, ovoce, nápojů a dezertu. Vybrané jsme naložili na tác a usadili se v části určené pro zaměstnance.

Nepočetný pomocný personál jedl v malém rohovém prostoru. Opět samí muži. Do posledního sektoru se nahrnuly štěbetající krásky z pláže. Tělesnou stavbou se od sebe příliš nelišily, vypadaly všechny jako přes kopírák. Napočítal jsem jich přinejmenším dvanáct. Zatímco my jsme si slušně debužírovali, krasotinky dostaly na talíř jen samou zeleninu s miniaturním plátkem libového masa. Než jsem se na ně stihl zeptat, přisedl k nám postarší muž v brýlích.

„Á, tady máme pana ředitele. Pítr Holec, reportér, pan doktor Karl Schwarz, ředitel projektu,” představila nás asistentka.

„Dobrej,” podal mi ředitel ruku přes stůl, ani se nenamáhal povstat. „Dorazil jste o něco dřív, než jsme čekali. Ale nevadí, dny tu plynou jeden jako druhej.”

„Vaše asistentka se o mě vzorně postarala,” chválil jsem Linu. „Za předčasnej příjezd se omlouvám.”

„To je fuk,” mávnul rukou.

„Mohu se vás, pane doktore, na něco zeptat?” využíval jsem příležitost. „Nebo později, až se vám to bude hodit?”

„Ptejte se teď, volnýho času mám pořád málo.”

„Přede mnou na reportáži pracoval kolega Dan Záleský. Slečna Lina mi sdělila, že z ostrova odplul. Domů se ale nevrátil ani nikoho nekontaktoval. Mluvil jste s ním?”

„Mluvil,” zaostřil na mě zrak a zašermoval vidličkou, „pokládal mi spoustu otázek. Některý byly pěkně debilní. Předpokládám, že mě to čeká znova, když zmizel a reportáž nedoručil. Nebo doručil?”

„Ne, bohužel ne. Pokusím se otázky připravit předem a jejich debilitu minimalizovat.”

„Budu vám vděčnej. Pochopte, nic proti vám nemám, ale tenhle projekt stál už neskutečný peníze a výsledky tomu bohužel neodpovídaj. Investoři začínaj bejt nervózní. Proto usilovně pracujeme, abysme je zase uklidnili. Tohle ale nikam nepište.”

„Rozumím, vynasnažím se vás obtěžovat co nejméně.”

Po obědě jsem poděkoval Lině za doprovod a odešel do svého pokoje. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky. Natáhl jsem se na postel a v duchu zrekapituloval události od příjezdu. Dan tu byl, vyptával se, dostával odpovědi a podle místních v pořádku odjel se zásobovací lodí. Tmavovlasá Eva ho znala, ale bála se mi před ostatními cokoliv říci. Dan prý bydlel ve stejném pokoji co já. Ředitel Schwarz je celkem nepříjemný chlapík. Ženy na ostrově jsou samé prsaté krasavice, jako vystřižené z pánských časopisů. Nejvzdálenější budova skladiště je atypická a jediná extra hlídaná.

Zvedl jsem mobil a naťukal seznam úkolů:

1) Vyzpovídat Evu ohledně Dana.

2) Potvrdit si, že jsem opravdu v Danově pokoji.

3) Prohledat pokoj, jestli tu Dan něco nenechal.

4) Zjistit, co jsou zač prsatice. Influencerky?

5) Odhalit, co je v hlídané budově.

6) Získat informace o Schwarzovi.

Nejsnadnějším se jevil bod číslo tři – prohledat pokoj. Pustil jsem se tedy do toho. Prozkoumal jsem snad každou píď, hledal skryté dutiny ve stěnách a v podlaze, prohledal matraci postele i všechny skříně, ale nenašel vůbec nic. Buď zde opravdu nic nenechal nebo bydlel jinde.

Časové okénko pro připojení k internetu jsem měl pouze večer od osmi do desíti. Jak mi vysvětlila Lina, během dne je spojení vytížené komunikací mezi laboratořemi a serverovou farmou, která počítá úlohy zadané výzkumníky. Bylo to mnohem jednodušší a levnější řešení než výpočetní středisko budovat na ostrově. Během noci se pro změnu zálohovala data a prováděly servisní činnosti.

Připojil jsem se k síti a odeslal šéfredaktorovi první zprávu. Informoval jsem o svém příjezdu a co jsem se dozvěděl o Danovi. Nic dalšího jsem zatím neměl. Byl jsem už opravdu unavený, takže po rychlé sprše jsem sebou praštil na postel a během chvilky se propadl do říše snů.

 

* * *

 

Vzbudil mě budík z telefonu. Chtěl jsem stihnout začátek snídaně, která začínala v sedm, abych zjistil, kdo je kde ubytovaný. Stihl jsem to přesně, uvnitř sedělo zatím jen pár chlapíků z pomocného personálu. Všichni již byli oblečeni v pracovním oděvu, na opascích připevněné vysílačky. Vyfasoval jsem snídani a posadil se ke stolu u okna, odkud byl nejlepší výhled na obytné budovy. Jedl jsem pomalu a vypozoroval, že v budově D jsou ubytované krasavice a vedoucí pracovníci. Z mého bloku C vycházeli opozdilci z řad obsluhy, vědci i členové ostrahy.

Pozorování přerušila až asistentka Lina, která si ke mně automaticky přisedla. Zaregistroval jsem změnu v jejím dekoltu, rozepnula si o knoflíček víc než včera. Náhoda?

„Dobré ráno, jak jste se vyspal?”

„Dobré ráno, spal jsem jako zabitej. Nakonec mě přece jen dostihla únava z cestování a změny časovýho pásma.”

„Věřím, cesta sem je dlouhá,” pousmála se. „Jaké máte plány na dnešek?”

„Chystám se jen tak potulovat po základně, zaplavat si v moři, relaxovat a promluvit si s kýmkoliv, kdo mi přijde do rány.”

„Pomocný personál vám o výzkumu nepoví, protože nic neví. A všichni kolegové zase před uzavřením kontraktu podepsali doložku o mlčenlivosti. Ohledně naší práce vás může de facto informovat jen pan ředitel nebo v omezené míře i já.”

„Rozumím. Můžu se teda k panu řediteli objednat na odpoledne?”

„Zeptám se ho a dám vědět.”

„Děkuju. Nechám vás v klidu nasnídat, otázky začnu chrlit později,” zazubil jsem se.

Ačkoliv jsem od začátku žvýkal úmyslně velmi pomalu, všechno jsem už snědl. Nezbývalo než se rozloučit a odejít. Cestou jsem se snažil navázat oční kontakt s Evou, která mezitím dorazila také, ale uhýbala očima. Vrátil jsem se do obytného bloku, po chodbě popojížděl zaměstnanec s vozíkem. Nahoře leželo úhledně složené čisté povlečení, dole se v plastové nádobě vršilo zmuchlané použité. Z boku vozíku visel velký černý pytel na odpadky. Chlapík očividně pracoval v úklidové službě. Pro muže trochu zvláštní povolání, ale jiný kraj, jiný mrav.

„Dobré ráno,” pozdravil jsem. „Potřeboval bych si promluvit s vaší kolegyní, která tady uklízí pokoje. Netušíte, kdy bude mít nejbližší službu?”

Tvářil se značně nechápavě. Vytáhl jsem z peněženky pomačkanou dolarovou bankovku.

„Nechci informaci zadarmo.”

Rozhlédl se kolem, přišel blíž a bankovku sbalil.

„Tady žádná nepracuje. Jen samí chlapi.”

Teď jsem pro změnu hleděl nechápavě zase já. Lina mi tvrdila, že pokoj po Danovi uklízela pokojská. Že by lhala? Nebo jsem jí špatně rozuměl?

„Jste si jistej, že pokoje neuklízí žádná žena?”

„Jo. Pomocnej personál jsou jenom chlapi. Ženský by nás prej rozptylovaly a byly by kvůli nim problémy, říkal šéf. Škoda, musíme si pomoct sami,” naznačil rukou mezinárodně známý pohyb osamělých mužů.

„A co ty modelky z pláže? Pro ně to tu přece musí bejt taky dlouhý,” podal jsem mu za jeho sdílnost další dolarovku. Zmizela stejně rychle jako předchozí.

„Na ty nesmíme ani mrknout. Maník z kuchyně už to nemoh bez ženský vydržet, tak s jednou začal flirtovat. Byl to takovej celkem naposilovanej chlap. Když to zmerčila ochranka, dostal šok paralyzérem a pak ho obuškama zmlátili do bezvědomí.” A sakra! Ještě že ostraha nemá pistole! Teda alespoň jsem je u nich zatím nezahlédl.

„Podívejte se,” vytáhl jsem desetidolarovku, „byl tady nedávno můj kolega, jmenoval se Dan Záleský. Potřebuju zjistit, ve kterým pokoji bydlel, a podívat se dovnitř.”

Hypnotizoval bankovku.

„Už si přesně nevzpomínám...”

Přidal jsem pětidolarovku.

„A teď si vzpomenete?”

„Nevim, ve kterym pokoji byl,” chytl peníze, které jsem zatím nepouštěl z ruky, „ale zjistim to!”

„Výborně,” uvolnil jsem stisk. „A dovnitř mě taky pustíte, že jo?”

„OK, ale za to samý, šéfe.”

„Domluveno.” Takže chlapík mě celkem zkásne o víc než třicet doláčů! Snad to k něčemu bude, jinak tímhle tempem budu brzo na mizině.

Dopoledne jsem strávil bezcílným touláním po základně, ale na nic zajímavého nenarazil. Na obědě jsem zamířil s tácem rovnou k Lině a dělal, že nevidím úsměvy obdařených krásek.

„Domluvila jsem vám schůzku na třetí hodinu.”

„Výtečně, jste zlatá! Jsem vaším dlužníkem. Povězte mi Lino, co jsou zač támhlety mladý ženy? Na vědkyně příliš nevypadaj.”

„To opravdu nevypadají,” uchechtla se.

„Překvapilo mě, že mají jeden společnej nepřehlídnutelnej znak. Velký prsa. Všechny do jedný. Teda vy taky, ale o vašem zaměstnaneckým kontraktu žádný pochybnosti nemám.”

„Všiml jste si?” zalaškovala.

„Nelze je přehlídnout,” stočil jsem oči úmyslně do jejího výstřihu, což ocenila dalším úsměvem.

„Víte, že zkoumáme rakovinu. A které nádorové onemocnění je nejrozšířenější? Karcinom prsu. Všechny tyto ženy mají z různých důvodů zvýšenou pravděpodobnost, že nádorem onemocní. Dobrovolně se proto účastní výzkumu.”

„Ale proč zrovna rakovina prsu? Proč ne tlustýho střeva, prostaty nebo třeba slinivky?”

„Manželka doktora Schwarze karcinomem prsu onemocněla a vleklý boj s nemocí prohrála. Zaměřil se proto na něj, ještě ve Švýcarsku. Při budování našeho projektu se ucházel o místo ředitele a konkurz vyhrál. Výzkum proto vede tímto směrem.”

„Chápu, to je mi líto.”

Dojedli jsme mlčky. Před třetí hodinou jsem zazvonil u vstupu do budovy B. Lina mě opět vyzvedla, doprovodila ke kanceláři ředitele a odešla. Po zapnutí diktafonu byl Schwarz najednou jako vyměněný. Z hulváta se stal člověkem na úrovni, mluvil pouze spisovně a bez jízlivostí.

„Dobrý den, pane reportére, jen směle do toho. Ptejte se na vše, co vás zajímá.”

„Dobrý den, pane řediteli. Samozřejmě vím, že zkoumáte nádorové onemocnění, co to ale přesně znamená?”

„Náš projekt tvoří tři týmy. Každý se věnuje něčemu jinému, ale ve skutečnosti jsou všechny úzce provázané. Pokud jeden tým objeví něco, co by mohlo mít vliv u jiných okruhů výzkumu, upozorní ostatní. Všechna data samozřejmě vkládáme do počítačů a jsou k dispozici všem výzkumníkům.

První tým se zabývá prvopočátkem čili vznikem nádoru. Za jakých okolností k němu může dojít, jak probíhá degradace, mutace a nekontrolované množení poškozených buněk. Studují rovněž vliv dědičnosti na poškození DNA.

Druhý tým zkoumá možnosti co nejméně destruktivního odstranění již poškozených buněk, zabránění jejich dalšímu množení a putování po těle v podobě metastáz. Až do úplného vyléčení.

Konečně třetí tým se specializuje na včasné odhalování, respektive na předpovídání možnosti nádorového onemocnění u libovolného jedince. Hledá příznaky, mutace genů, hormonů nebo celých sekvencí DNA, které jsou za tvorbu nádorů odpovědné. Pokud bychom věděli, co je třeba opravit a jak to opravit, nádor by vůbec nevznikl! Tedy pokud nebereme v potaz vnější biologické, chemické nebo fyzikální vlivy. Laicky řečeno.”

„Předpokládám, že mi nemůžete naznačit, jak jste s výzkumem daleko?”

„Předpokládáte správně. Jistých dílčích, přesto nezanedbatelných úspěchů jsme dosáhli, ale nic bližšího vám pochopitelně neprozradím.”

„Lze alespoň odhadnout, za jak dlouho, případně jestli vůbec, bude trvat vyzkoumání léku proti rakovině?”

„Ono pravděpodobně nikdy nepůjde o to, že spolknete tabletku a budete vyléčený. Jde o mnohem komplexnější záležitost. Existují různé druhy rakoviny napadající určité části těla. Léčba bude proto variabilní. Každopádně jakýkoliv odhad by dnes byla jen čistá spekulace.”

V podobném duchu, kdy mi vlastně vůbec nic neřekl, jsme se bavili dalších dobrých dvacet minut. Nakonec jsme se zvedli, abych si prohlédl některé laboratoře v této budově. Do áčka totiž mohli vstupovat bez výjimky pouze zaměstnanci projektu.

Při procházení laboratořemi se mi podařilo ředitele několikrát nenápadně vyfotit při pořizování snímků povolených prostor a částí jejich vybavení. Večer jsem fotografie odeslal šéfredaktorovi spolu s dalšími zjištěnými údaji a s prosbou o identifikaci. Požadoval jsem všechny dostupné informace o Dr. Karlu Schwarzovi.

 

* * *

 

Na snídani jsem tentokrát nepospíchal, takže jsem si příjemně pospal. V jídelně zůstalo už jen několik posledních zaměstnanců, ale poměrně dost krasotinek. Zřejmě jako já nemusely nikam spěchat. Jejich snídaně byla opět přísně dietní. No jo, holky drží štíhlou linii.

Najedl jsem se, došel na pokoj, převlékl se do plavek a přes rameno přehodil osušku. Zasloužím si přeci taky trochu relaxu. Navíc jsem doufal, že bych si mohl konečně promluvit s Evou. Sebral jsem ještě nezbytný mobil spolu se slamákem a slunečními brýlemi a vyrazil k vodě. Na pláži už polehávalo několik krásek. Zanechal jsem ručník se všemi věcmi ve stínu palmy a sešel do vody. Parádní zchlazení!

Plaval jsem k ochranné síti, pak se vrátil zpět, přetočil se na záda, zavřel oči a nechával se kolébat mořem. Náhle mě za každé rameno uchopila čísi ruka a zatlačila pod hladinu. Ihned jsem se vynořil a zuřivě prskal vodu, která mi natekla do nosu, úst i očí, protože jsem je pod vodou překvapením otevřel. Kolem stála většina žen z pláže a pobaveně se smála. S ušima ponořenýma ve vodě jsem je vůbec neslyšel přicházet.

Když se dosyta nasmály, spustily jedna přes druhou: „Vy si nás vůbec nevšímáte! Nebavíte se s náma! Ignorujete nás! Takovej hezkej kus chlapa, a tak nevychovanej!”

Nadnášely se spolu s vlnami, jejich poprsí se vlnila také a sporé bikiny víc odhalovaly, než skrývaly. Jedna kráska se ke mně zezadu přitiskla – nohama mě sevřela v pase a ruce obtočila kolem hrudi.

„Nevěnujete se nám a přitom jsme tolik zanedbané a nadržené,” pronesla těsně u mého ucha.

Další hned souhlasně přikyvovaly.

„Hrozně moc zanedbané! Proč nic neříká? Mlčí, ale stojí v pozoru!”

Všechny se mi jako na povel přestaly dívat do očí a sklouzly zrakem k rozkroku. V ten moment jsem si vzpomněl na slova uklízeče o potrestání seznámení chtivého zaměstnance ostrahou. Všechno sexuální napětí ze mě rázem opadlo.

Svůdkyně to okamžitě okomentovaly: „Už nestojí v pozoru, ale přitom nezazněl pohov! To dělá určitě schválně! Ani trochu si nás neváží! Zaslouží trest!”

Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, chopilo se mě několik párů rukou a stáhly mi plavky. Dívka, která mě celou dobu zezadu svírala, se odpoutala a spolu s ostatními běžela na břeh. S rozpustilým smíchem a plavkami nad hlavou coby trofejí.

Nevím, zda čekaly, že budu o plavky škemrat, ale byl jsem zvyklý na smíšené saunování. Vyšel jsem proto z moře, jak mě pánbů stvořil, a zamířil k ručníku. Ženy si mě bezostyšně prohlížely a rozpustile při tom tleskaly. Ještě že nebylo chladno, to bych se potlesku jistě nedočkal. Uvázal jsem si ručník kolem beder a vyrazil k dámám.

„Svojich plavek se asi nedočkám, co?”

„Kdepak, musíte si je zasloužit! Není vám vedro v tom ručníku, nechcete ho podržet?”

„Ne, děkuju, je mu dobře tam, kde je. Plavky si teda nechte, ale možná byste mi mohly odpovědět na pár otázek.”

Z jedné strany se ke mně přitiskla vysoká tmavovláska, z druhé o něco menší blondýnka. Páni, až tohle budu vyprávět v redakci, nikdo mi neuvěří!

„Záleží na tom, co budete chtít vědět a co za to dostaneme,” zajela tmavovláska dlaní za látku a stiskla mi hýždě, až jsem sebou trhnul.

„Musíte slíbit, že k nám večer přijdete na pokoj a uděláte všechno, co nám na očích uvidíte,” mrkla blondýnka a přejela mi dlaní přes prsní sval.

Tohle je určitě sen, ze kterého se brzo probudím... Ručník se začal povážlivě uvolňovat. Musím myslet na ochranku a nakládačku! Na druhou stranu bych mohl získat nějaké důležité informace...

„Souhlasím. Bude stačit zajít k vám dvěma nebo jste myslely úplně ke všem?” zavtipkoval jsem. Celou dobu jsem nenápadně hledal Evu, ale nebyla mezi nimi.

„Panáček si troufá,” odfrkla pobaveně. „Stačí k nám. Pro dnešek.”

„Dohodnuto. Sedneme si někam do stínu? Už jsem uschnul a slunce začíná nepříjemně pálit.”

„Vy jste sice oschnul, ale my jsme pořád tak mokré...” udělala blondýnka oči.

„Pojďme,” uchopil jsem obě v pase a odtáhl je stranou od ostatních.

Lehli jsme si do trávy hned za pískem. Snad v ní nebudou hadi. Dívky si udělaly pohodlí. Jedna se mi opírala hlavou o hrudník, druhá o stehna.

„Nejvíc by mě zajímalo, co dělaj krásky jako vy na ostrově, kde zkoumaj lék proti rakovině? Nesnažte se mi namluvit, že tu píšete dizertační práce...”

„Co je diz-ertační práce?”

„Závěrečná práce doktorskýho studia.”

„Kdepak, žádná z nás není doktorka,” zachichotaly se.

„Ehm,” zrozpačitěl jsem, „dobře, nechci z vás tahat, kdo jste. Jen mě zajímá, proč tu jste, když k výzkumu evidentně nepatříte.”

„Dostali jsme doporučení od těch správnejch lidí,” blondýnka zdůraznila slovo správnejch, „a přijely kvůli zkrášlení. Prováděj je na suprový úrovni. A výrazně levnějc než u nás.” Bingo! Takže Dan trefil hřebíček na hlavičku!

„Připluly jsme zásobovací lodí, podstoupily zákrok, a když bude všechno OK, další lodí odplujem.”

„Jak ten zákrok probíhal?”

„Nezlob se, ale o tom nesmíme mluvit. Kvůli konkurenci. Podepsaly jsme prohlášení s pořádně tučnou pokutou.”

„Jasně, v pohodě. Ještě by mě zajímalo, proč jste se na mě tak vrhly? Při nejlepší snaze nemůžu uvěřit, že bych byl takovej playboy. Na ostrově jsou kromě vás samí mužský, můžete si vybírat, tak jakýpak zanedbávání?”

„S nima si nesmíme nic začínat. Jeden to zkoušel a zbili ho do krve, chudáčka. Takovej chlapák to byl!” vzdychla tmavovláska.

„Nemysli, že jsme to nezkoušely,” mrkla na mě blondýnka.

„OK, srazily jste moje náhle se vznášející sebevědomí zase zpátky do prachu.” Zasmály se. „Mohly jste se přece dosyta vyřádit s Danem, to je jinej fešák,” nahodil jsem udičku.

„S kým?”

„S Danem Záleským, pracoval tu přede mnou.”

„Nikoho takovýho jsme nepotkaly,” zakroutily svorně hlavou.

„Vážně jste o něm nic nezaslechly?”

„Vůbec, ale nejsme tu zase tak dlouho. Možná ho zná některá z holek, co přijely před náma.” Hergot, jsou tu krátce a moc toho nevědí.

„Nevíte aspoň, co je zač ta budova až vzadu u stromů?”

„Ne, karta nás pustí jen do pokoje a jídelny. Nebyl důvod zkoušet ji jinde.”

„Dobře, děkuju, dámy. Už mě nic dalšího nenapadá.”

„Nezapomeň, po večeři tě čekáme...”

„Samozřejmě, sliby vždycky plním.”

Sbalil jsem svých pět švestek a zamířil k ubytovně. Cestou jsem jako naschvál potkal Evu. Dívala se stranou a chtěla projít kolem, ale chytil jsem ji za předloktí.

„Musím s váma mluvit! Můžete se mnou zajít na moment na pokoj? Prosím!”

„Všude jsou odposlechy nebo kamery!” zděsila se. „Nechci skončit v íčku!”

„Co to znamená? Mluvila jste s Danem?”

„Prosím, pusťte mě! Tady ne! Zítra ráno v moři.”

Její oči prosily tak úpěnlivě, že jsem stisk povolil. Spěšně odkráčela. Donesl jsem věci do pokoje a v umývárně ze sebe spláchl sůl. Pak jsem se oblékl do čistého a natáhl se na postel.

Danova podezření se potvrdila. Ženy a dívky připlouvaly na ostrov kvůli levnějším plastickým operacím. Doktor Schwarz a někteří jeho podřízení si k jistě nemalým platům ještě přivydělávali bokem. V rozpočtu projektu se to zřejmě ztratilo nebo možná falšovali účetní knihy. V tom by mohla mít prsty i asistentka, která lhala ohledně Danova pokoje a o důvodu pobytu žen. Pokud se na podvodech podílí, žádnou věrohodnou informaci z ní nedostanu.

Večer jsem dostál slibu a navštívil sdílné ženy v sousedním obytném bloku. Ohledně nadrženosti skutečně nepřeháněly...

 

* * *

 

Nevyspalý a vyčerpaný z promilované noci jsem se doploužil do své ubytovny. Ženy se mnou zřejmě byly spokojené, protože mi samy od sebe vrátily uzmuté plavky. Na chodbě už netrpělivě čekal uklízeč.

„Šéfe, znám číslo pokoje, co vás zajímal.”

„Opravdu? Skvělý! Jakej to je?”

„Nejdřív prachy.”

Došel jsem si pro peníze a nenápadně mu je předal.

„C7. Nechám přivřený dveře. Uklidím zatím ostatní pokoje. Jděte dovnitř, teprve až zakreju kameru,” zdůraznil.

Otevřel si čipem, vešel do pokoje a vrátil se s odpadkovým pytlem. Zavřel za sebou, ale dveře zcela nedovřel. Přemístil se před kameru a já předstíral, že se chystám opustit budovu. Uchopil jedno z povlečení na vrchu vozíku, rozložil ho a vyklepával před objektivem kamery. V ten moment jsem vystartoval, vklouzl do Danova pokoje a zavřel za sebou.

Místnost se nijak nelišila od mé – stejné zařízení, stejně rozmístěné. Vypadala neobývaně a doufal jsem, že tomu tak je, aby mě tu nikdo nenačapal. Prohledával jsem pokoj systematicky, stejně jako ten svůj v den příjezdu, ale nic jsem nenašel. Nábytek byl prázdný, žádné skryté dutiny, načmárané nápisy nebo zastrčené zprávy. Nic přilepeného na spodní straně desky stolu ani nic schovaného v dutinách kovových nohou židlí. Prohmatal jsem matraci postele, hledal pod ní, ale také marně. Absolutně nic.

Zkusil jsem se skříněmi hýbat, ani se nehnuly. Odtáhl jsem nakonec i postel a u zdi našel akorát zapadlou propisku. Postel jsem přisunul zpět a narovnával se, když se otevřely dveře. Leknutím jsem nadskočil, až mi propiska vypadla z ruky. Spadla na podlahu a rozlomila se. Od dveří nakoukl uklízeč.

„Nemůžu víc zdržovat, musíte ven.”

„Dobře, hned, zakrejte zase kameru.”

Zmizel. Vložil jsem kusy propisky do kapsy, přichystal se u dveří a pozoroval muže skrz škvíru. Ve vhodnou chvíli jsem opustil pokoj a nejvyšší rychlostí běžel k východu z budovy. Vyšel jsem ven a vzápětí vstoupil zase dovnitř. Pokud by někdo přehrával videozáznam, uviděl by vlnící se povlečení a potom mě, jak vstupuji do budovy. Chlapíka jsem si teď vůbec nevšímal a zapadl na svůj pokoj. Uff! Tolik námahy i peněz a nic z toho.

Osprchoval jsem se a zašel na pozdní snídani. Kuchaři vrhali nevraživé pohledy, protože jsem byl v jídelně jediný, ale nějaké zbytky pro mě nakonec našli. Rychle jsem do sebe hodil jídlo a spěchal se převléct do plavek a pak k moři, kde jsem měl schůzku s Evou. Ženy mě přátelsky vítaly, některé více než přátelsky. Ty dvě si naše společné chvilky zřejmě nenechaly pro sebe. Doufám, že teď nebudu muset každou noc nějakou obšťastňovat, nic bych nevypátral. A taky nejsem žádný Austin Powers: Špion, který všechny vojel.

Eva už mezi nimi byla. Flirtoval jsem do doby, než se zvedla a zamířila k vodě. Šel jsem za ní. Některé dívky se vědoucně usmívaly, jiné trochu závistivě. Vstoupili jsme do vody každý samostatně, ale po chvíli připlavala a objala mě.

„Aby neměly podezření,” dodala na vysvětlenou.

„V pohodě, vůbec mi nevadí, když se ke mně takhle tisknete.”

Usmála se.

„Zajímá mě Dan, co se s ním stalo? Lina tvrdí, že odjel zásobovací lodí, ale tomu moc nevěřím,” mluvil jsem polohlasně.

Přiblížila rty k mému uchu, jako by ho líbala. Nebo se chtěla zahryznout.

„Neodjel, vím to jistě,” zachvěla se, „viděla jsem jeho tělo.”

„Cože?!” málem jsem vykřikl. „Jeho tělo?” dodal jsem vzápětí mnohem tišeji.

„Ano,” vzlykla. „Scházeli jsme se potají mimo tábor. V táboře je všechno sledovaný. Bál se, že by nějaká skrytá kamera, o který nevíme, nahrála naše milování. Pak by nás mohli vydírat.” Vida ho, chlípníka! Měl se ženit, ale tady si ještě naposledy užíval.

„Šla jsem odpoledne k útesům s kolonií racků, jak jsme byli domluvený. Na konci cesty se do džungle nesly rozčilený hlasy. Schovala jsem se za keř, aby mě nikdo nezahlídnul, protože nesmíme opouštět tábor. Opatrně jsem vykoukla. Na útesu stál Dan a tři muži. Jeden z výzkumu, dva byli z ochranky. Hádali se, Dan s tím výzkumníkem.

Začali do sebe strkat. Vědec pak pokynul ochrance, která přišla k Danovi s úmyslem ho odvýst. Nechtěl, bránil se, začali se prát. Dan od sebe jednoho odmrštil, ale sám ztratil rovnováhu a začal se kácet dozadu. Druhej se ho snažil chytit za ruku, ale vyklouzla mu. Dan přepadl přes okraj útesu a s výkřikem padal.” Eva si otřela slzy, což bylo v moři celkem zbytečné.

„Na víc už jsem nečekala a běžela zpátky. Snažila jsem se dělat jakoby nic. Hrozně jsem se bála, aby mě nezavřeli do íčka.”

„Co máš pořád s tím íčkem? Už jsi ho jednou zmiňovala,” v rozrušení jsem jí začal tykat.

„Budova Í.”

„Ten sklad nebezpečnejch látek?”

„Jo.”

„Proboha, proč by tě tam zavírali?”

„Všechny se ho bojíme. Jedna holka nechtěla spolupracovat, postavila si hlavu. Křičela, že na všechno kašle a chce odjet nejbližší lodí domů. Ochranka ji popadla a odtáhla do íčka. Už jsme ji nikdy neviděly. Určitě se jí tam stalo něco hroznýho!”

„Jsi si jistá? Nemohla odjet, aniž byste o tom věděly?”

„Nemohla, lodě tak často nepřiplouvaj. Pokaždý jde o událost, kdy se loučíme s odjíždějícíma a vítáme nově příchozí.”

„Myslel jsem, že jste tady dobrovolně. Že můžete kdykoliv odjet.”

„Můžeme, když splníme smlouvu. Dřív ne.”

„Hmm. Co se stalo po tvým návratu do tábora? Jak vysvětlili zmizení Dana?”

„Jeho tělo přivezli na motorovým člunu. Bylo sice zabalený v černý fólii, ale podle velikosti a tvaru to musel bejt on. Víc jsem neviděla, protože nás všechny svolali do jídelny. Určitě proto, aby ho odstranili beze svědků.”

„Jo, vůbec bych se nedivil, kdyby tělo pohřbili v džungli. Rychle se v tomhle vedru a vlhku rozloží.”

Eva byla z vyprávění pořádně rozrušená. Já byl v šoku, i když jsem to nedával najevo. Došlo tedy k nehodě. Ale proč se hádali? Věděli, na co Dan přišel? Co mu chtěli provést, že se tak zuřivě bránil?

„Musíme působit věrohodně,” vytrhla mě z myšlenek Eva a bez dalších slov přisála své rty k mým.

Nezůstala jen u nich, brzy zapojila i jazyk. Chutnala slaně, od moře i slz. Chvíli jsme se líbali a hladili, až jsem se cítil nebezpečně napnutý. Odtrhl jsem se proto a zamířil ke břehu. Následovala mě. Z moře jsme vyšli ruku v ruce. Jmenovat se Adam, šlo by o výstup vpravdě biblický. Tulili jsme se k sobě ještě chvíli i na pláži, prý pro větší uvěřitelnost.

Později během dne jsem si chtěl ve svém pokoji vše zrekapitulovat. Při ulehávání na pelest mě něco zatlačilo v kapse. Sáhl jsem dovnitř a vytáhl kusy propisky z Danova pokoje. Úplně jsem na ni zapomněl. Začal jsem ji zase skládat dohromady, kolem náplně byl omotaný papírek. K čemu tam je? Udržuje náplň ve správné poloze?

Vyndal jsem náplň a papírek vyklepl do dlaně. Opatrně jsem ho rozbaloval, aby se nepotrhal, protože papír byl velmi tenký. Po rozbalení a uhlazení jsem překvapeně zíral na úhledně napsané číslo 4830149535. Co číslo znamená? Nějaká šifra nebo heslo? Heslo asi ne, složené pouze z čísel by nebylo bezpečné. Nebo snad telefonní číslo?

Opsal jsem si cifry do telefonu, papírek zase složil a schoval zpět do propisky, kterou jsem uzamkl do kufru. Večer jsem se připojil k internetu a procházel předvolby telefonních čísel. 483 byla předvolba nějaké čínské oblasti, ale před ní by se ještě musel vytočit kód pro Čínu 0086. Telefonní číslo jsem tedy vyloučil, ale dál nepostoupil. Může znamenat cokoliv. Určitě bude důležité, když ho Dan tak pečlivě schoval.

Odeslal jsem šifrovaný e-mail ohledně Danova osudu, ale o propisce zatím pomlčel. Zpátky jsem naopak obdržel zajímavé informace o řediteli projektu. Vzdělání a pracovní životopis jsem jen rychle přejel očima, zaujaly mě až naskenované, jedenáct let staré novinové výstřižky s palcovými titulky.

DR. KARL SCHWARZ OBVINĚN Z NEPOVOLENÉHO VÝZKUMU!

SKANDÁL, NEETICKÉ POKUSY NA LIDECH!

POBOUŘENÍ AKADEMICKÉ OBCE KVŮLI NELEGÁLNÍMU BÁDÁNÍ!

A poslední: DR. SCHWARZ SHLEDÁN NEVINNÝM! JAK JE TO MOŽNÉ? ŽIJEME VŮBEC V PRÁVNÍM STÁTĚ?

Ředitel je pěkný ptáček! Předsudky nebo výčitkami svědomí rozhodně netrpí. Zaplatil si nebo mu spíš byl zaplacen špičkový právník, který ho z toho vysekal. To jsou věci!

Chystal jsem se definitivně ulehnout, když se ozvalo zaklepání na dveře. Zaklapl jsem víko notebooku, zkontroloval, zda se nikde nepovalují nějaké kompromitující předměty, a pak šel zvědavě otevřít. Na chodbě stála Eva zahalená v sarongu. Díky němu a svým zděděným rysům vypadala jako asijská modelka. Bere to předstírání vztahu opravdu důkladně...

Překročila práh, opřela konečky prstů o mou hruď, abych ustoupil, a zavřela za sebou dveře. Potom si sáhla za záda, zatáhla za uzel a látka se jí hladce svezla k nohám. Pod sarongem už neměla nic. Vyčkala chvíli, abych si ji mohl prohlédnout. Potom přistoupila, objala mě kolem krku a začala vášnivě líbat. Tuhle noc toho také moc nenaspím.

 

* * *

 

Zaujatá vyprávěním jsem úplně zapomněla na kávu před sebou, která mezitím vychladla. Vypila jsem ji tedy na ex. Sušenky jsem během naslouchání téměř snědla, Petr si nevzal ani jednu.

„Zatím mi to připadá jako dovolená snů,” pronesla jsem, když se Petr Holec na chvíli odmlčel, ztracený v erotické vzpomínce.

„Jste na tropickém ostrově společně s ženami jako vystřiženými z Playboye, které po vás navíc šílí. K tomu máte cestu, ubytování i stravu zdarma. Idylu kazí pouze smrtelná nehoda kolegy.”

„Myslíte? Doteď to tak možná vypadalo, ale nepředbíhejte událostem. Jsme sotva v polovině příběhu.”

„Ach tak! Mohla bych ještě poprosit o hrnek zeleného čaje?”

„Udělám radši celou konev.”

 

* * *

 

Eva vyklouzla z pokoje brzy ráno, ještě dlouho před snídaní. Přesto jsem nepochyboval, že ji někdo z tábora určitě zahlédl. Jestli mám dostat nakládačku, bude to dnes. Na snídani vypadalo všechno normálně. Nikdo ze strážných se po mně nesháněl, ženy se usmívaly. Abych neporušil ranní rituál, šel jsem si po snídani zaplavat. Eva přišla také a ve vodě jsme se drželi v objetí, podobně jako včera.

„To ještě nemáš dost?” zeptal jsem se, když přestala v líbání, protože jsme se museli nadechnout.

„Ne, měla jsem dlouhý půst,” snažila se mi opět vstrčit jazyk do úst.

„Počkej chvilku,” zarazil jsem ji. „Netušíš, jestli by se dal někdo z ochranky uplatit?”

„Proč bys chtěl někoho uplácet?”

„Potřebuju se dostat do íčka.”

„Ne, tam nesmíš!” polekala se. „Něco by ti provedli a už bych tě nikdy neuviděla!”

„Neboj,” chlácholil jsem Evu, „potřeboval bych jenom na moment pustit dovnitř. Porozhlídnul bych se a zase zmizel. Nic bych nevzal ani nezanechal stopy.”

„Nic dobrýho tam není! I kdybych věděla, jak se dovnitř dostat, neřekla bych ti to! Slib mi, že to nebudeš zkoušet!” naléhala. Strachem úplně zesinala.

„Dobře, klid, slibuju,” snažil jsem se ji uklidnit, ale příliš se mi to nepodařilo.

Vrátili jsme se na pláž, Eva si vzala své věci a odešla. Ženy si mezi sebou hned nápadně sdělovaly: „Pohádali se.”

Oschl jsem a pláž také opustil. Nějak se mi dnes nevede. Pátrací seznam jsem sice úspěšně odškrtal, ale zbývá nejtěžší úkol: vypátrat tajemství budovy I. Lámal jsem si s ní většinu dne hlavu, ale na nic nepřišel. Obhlídl jsem okolí skladu. Na žádný strom se nedalo bezpečně vylézt, abych alespoň nahlédl do oken. Nehledě o nemožnosti provést to nenápadně.

Vzpomněl jsem si, že Lina hovořila o solární elektrárně, která tábor napájí proudem. Obešel jsem tedy výzkumný komplex kolem dokola a opravdu nalezl silnější kabel přicházející z džungle a vedoucí do nejbližší budovy. Jiné kabely elektrického vedení jsem venku nevypátral, pravděpodobně je zakopali do země. Když nebyl nikdo v dohledu, vklouzl jsem do podrostu a doufal, že mě nic jedovatého nekousne.

Sledoval jsem kabel. Prostor, který při jeho pokládce prosekali, by po letech už musel úplně zarůst, ale já šel relativně pohodlnou stezkou. Podrostem jsem se prodíral minimálně. Znamenalo to, že musí cestu pravidelně čistit, zřejmě kvůli údržbě solárních panelů. Po necelé hodině opatrné chůze jsem vyšel z džungle a ocitl se na kraji ostrova. Od útesů se táhl široký pruh ztuhlé lávy a lávových kamenů, kde nic nerostlo. Lidé plochu upravili a postavili zde desítky stojanů se solárními panely. Stojany byly propojené mezi sebou. Od toho nejbližšího k džungli mizel kabel v tlusté kabelové chráničce.

Obešel jsem elektrárnu dokola, ale jinou přístupovou cestu nenašel. Proto udržují stezku, aby se sem technici mohli dostat. Dalo by se sice připlout po moři, ale vypadalo tu divoce a nebezpečně. O ostré útesy se neustále rozbíjely vlny a zalévaly je bílou pěnou. Slaná tříšť stříkala daleko za ně.

Kdyby se (teoreticky) kabel přerušil, odemkly by se elektrické zámky. Alespoň do doby, než naběhnou generátory. Mohl bych se tak dostat do hlídané budovy nebo vlastně kamkoliv. Pokud zámky nemají náhradní akumulátorovou baterii právě pro takový případ výpadku.

Další otázka zní: Když naběhne proud, dostanu se z budovy ven? Pochybuji. Musel bych současně zajistit i výpadek generátorů. Znamenalo by to přerušit oba hlavní přívodní kabely. To zní skoro jako plán!

Víc se tu už nedalo zjistit, vrátil jsem se proto nenápadně do tábora. Zpáteční cestu jsem zvládl za pouhou půlhodinu. Teď mě zajímaly dieselové generátory. U budov žádné přístavky nebyly, sklepy s technickou místností také neměly. Lina vlastně tvrdila, že jsou spolu s palivovými nádržemi umístěné z bezpečnostních důvodů mimo komplex. Po obědě jsem proto znovu bloumal na rozhraní tábora a džungle, ale žádnou další stezku do podrostu neobjevil.

Večer mě opět navštívila Eva. Tentokrát si přinesla i pomůcky k milování, jak mi tajemně pošeptala. Přiznám se, že po ranní roztržce jsem ji nečekal. Předehru tentokrát dost odbyla, povalila mě brzy na postel a divoce na mě nasedla. Rychle se mi rozproudila krev v žilách.

Když jsme byli v nejlepším, vytáhla z igelitky pouta a přicvakla mé zápěstí ke kovové tyči postele. Než mozek vstřebal informaci, že místo plyšových pout ze sexshopu jde o obyčejná policejní želízka, připoutala mi za hlavu i druhou ruku. Pak ze mě nešetrně sesedla, oblékla se a odkráčela ke dveřím.

„Počkej, kam jdeš? Ještě jsme neskončili...” nechápal jsem.

Eva otevřela dveře a ukročila stranou. Dovnitř vstoupil ředitel Schwarz s asistentkou Linou a se dvěma členy ostrahy. Ihned mě všechno přešlo.

„Evo, co to má znamenat? Tys mě zradila?!”

„Promiň, ale nechci kvůli tobě do íčka,” sklopila pohled.

„Pane Holec, strkal jste čumák, kam jste neměl,” promluvil Schwarz. „Vy pisálci jste všichni stejní. Ale mám pro vás alespoň nějaké využití, když už jste tady. Váš kolega šťoural mou nabídku sice odmítnul, ale obávám se, že vy takový luxus nemáte.”

„Co mi chcete provýst? Na mě žádný pokusy dělat nebudeš, ty zrůdo! Moc dobře vím, cos prováděl v Rakousku. Pokusy na lidech! Měl jsi za ně jít sedět!” křičel jsem v panice a marně sebou mlel.

„Pane Holec, pane Holec, taková ošklivá, ničím nepodložená obvinění. Nebraňte se, nebo vás uspíme.”

„Četl jsem ty novinový články! Všechny! I jak tě z toho právník vysekal!”

Na to ředitel už nereagoval, jen pokynul ostraze. Chlapi ke mně přistoupili s klíčky k poutům, ale nenechal jsem je přiblížit. Vykopával jsem nohama a snažil se je trefit do rozkroku. Jeden sáhl téměř flegmaticky k pasu pro elektrický paralyzér. Bylo jedno, kde se mě dotkne, protože jsem byl nahý. Prásklo to a moje tělo zaplavila příšerná bolest. Veškerá bojovnost ze mě rázem vyprchala.

Paralyzovaný, v agónii bolesti jsem vnímal jako v mlze, že odemykají pouta od postele a poutají mi ruce za záda. Zároveň mi přes hlavu přetáhli jakési zatuchlé pončo a obuli boty. Schwarz nás vedl do budovy A. Respektive ochranka mě uchopila v podpaží a spíš táhla, než že bych kráčel sám. Nohy jsem měl jako z gumy, vůbec neposlouchaly. Pokud jsem mohl soudit, Eva s námi nešla. Venku jsem nikoho nezahlédl, akce byla předem připravená, vzduch čistý.

Do laboratoří áčka bych samozřejmě strašně rád nahlédl, ale žel za úplně jiných okolností. Došli jsme až na konec chodby a zastavili před pancéřovými dveřmi. Ty jsme při předešlé prohlídce vynechali. Doktor přiložil svoji kartu a na číselné klávesnici skrytě vyťukal přístupový kód. Čtečka pípla, zámky zacvakaly.

Vtáhli mě dovnitř a rozsvítili světelné panely. Místnost vypadala zvláštně, byla obložená kovovými deskami. Strop, stěny i podlaha. Roh místnosti vyplňovala kukaň s dalšími pancéřovými dveřmi, vše rovněž obložené deskami. Uprostřed volného prostoru se tyčilo masivní chromované celokovové křeslo s koženými popruhy jako ze starého černobílého hororu. Nebo středověké mučírny. Podle očekávání mě do něj připoutali. Začínal jsem k sobě přicházet, mravenčení ve svalech polevovalo.

„Co to děláte? Nechte toho! Pomozte mi přece někdo!”

„Vy jste příšerně zvědavý, jednou vás to bude stát krk, víte o tom? Ale vaši zvědavost uspokojím, protentokrát. Vyzkouším na vás přelomovou, zatím přísně tajnou genovou terapii. Doposud ji podstoupily pouze ženy, přišel jste nám tedy akorát do rány. Uvidíme, jak si s ní poradí mužské tělo.”

„Zatracenej Frankensteine! Nic na mě nezkoušej! Nemáš můj souhlas, slyšíš? Jsem proti tomu a nic nepodepíšu! Odvažte mě!”

„Vy jste prostě potížista. Nemůžete sebou takhle mrskat. Potřebuji, abyste seděl nehybně, uvolněně. Záření se sice odráží a prostupuje celou místností, přesto je vhodná jistá zdrženlivost v pohybech.”

„Jaký záření? Pusť mě ven! Ty ******, mizernej *****, zabiju tě! ******* **********!”

„Uspěte ho.”

Lina přistoupila s injekční stříkačkou. Cvrnkla do ní, odstříkla trochu obsahu a pak mi jehlu vrazila do žíly. Než se místnost ztratila a zvuky ztlumily, křičel jsem nadávky, které mi zrovna přišly na jazyk. Míchal jsem pravděpodobně anglické s českými, ale mé věznitele nechávaly chladnými. Než odešli do oddělené kukaně a zavřeli za sebou dveře, navlékli mi přes hlavu pružnou kovovou síťku.

Potom nastalo ticho, tma, bezvědomí...

 

* * *

 

Probudil jsem se na posteli ve svém pokoji. Nahý, přikrytý tenkou dekou. Cítil jsem se celkem v pořádku až na příšernou bolest hlavy. Jako kocovina po příliš dlouhém flámu. Posadil jsem se a prozkoumal. Na předloktí se začínala vybarvovat podlitina od nešetrného vpichu jehly, přelepená kouskem náplasti. Jinak mi na těle nic nechybělo ani nepřebývalo. Alespoň na první pohled. Oblékl jsem se a chtěl vyjít ven, narazil jsem ale na zamčené dveře. Zatraceně, jsem tu zajatcem!

Vrhl jsem se pod postel pro kufr, abych satelitním telefonem zalarmoval šéfa, zavolal o pomoc. Kufr měl vypáčený zámek a až na Danovu propisku byl prázdný. Vzali mi satelitní telefon, notebook, diktafon i doklady s novinářskou licencí. Uvědomil jsem si, že nemám vlastně ani mobilní telefon. Do háje, tohle nevypadá dobře.

Nestačil jsem vstřebat všechna nepříjemná zjištění, když cvakl zámek ve dveřích. Dovnitř napochodovala stejná skupina, která mě včera odvlekla do laboratoře.

„Á, pan novinář se nám probudil,” spustil žoviálně ředitel Schwarz, „jak se cítíte?”

„Mizerně,” zavrčel jsem.

„To brzy pomine, věřte mi. Mám pro vás nabídku,” podíval se vyčkávavě. Protože jsem nereagoval, pokračoval: „Můžete spolupracovat a pohybovat se po komplexu víceméně svobodně jako doposud. Nebo budete dělat problémy a v tom případě zůstanete zamčený ve svém pokoji. Případně podle potřeby přikurtovaný k lůžku. Co si vyberete?”

„Co přesně ta spolupráce obnáší?”

„Samé maličkosti, opravdu. Každé ráno se před snídaní stavíte u Liny,” pokynul směrem k asistence, která stála vedle něj, „odevzdáte moč, necháte si odebrat vzorek krve, změřit tlak a provést všechna vyšetření, která uzná za vhodná. A budete nám samozřejmě během dne k dispozici, pokud bychom potřebovali něco dalšího.”

„Co jste mi to včera prováděli?”

„Laicky řečeno jsme určitým způsobem ozářili vaše buňky, které se teď chovají trochu jinak než předtím. Tedy všechny kromě mozkových. Vaše buňky by měly být odolnější vůči poruchám i napadením všeho druhu.”

„Takže mi nevyroste druhá hlava?” zeptal jsem se sarkasticky.

„Rozhodně ne. A pokud snad přeci, půjde o velmi zajímavý vedlejší účinek, stanete se slavným,” dobíral si mě.

Neměl jsem příliš na výběr. Jako zajatec bych nic nezmohl, proto jsem celkem logicky odkýval spolupráci.

„Výborně, vidím, že jste v jádru rozumný člověk,” zamnul si ruce ředitel. „Pro dnešek žádné další testy nejsou potřeba, ale zítra ráno se hlaste u Liny. Nic předtím nejezte ani nepijte kromě čisté vody.”

S tím se rozloučil a všichni odešli. Lina před odchodem položila na stůl moji čipovou přístupovou kartu. Chvíli jsem vyčkával a pak vyzkoušel dveře pokoje. Byly odemčené. Uvědomil jsem si, že mám hrozný hlad. Všechno to vypětí, uspání a ozařování mě pořádně vyčerpalo. Pospíšil jsem si proto do jídelny. Strávníci i obsluha na mě hleděli, jako by se nic nestalo. Pravděpodobně o ničem nevědí. Hledal jsem Evu, ale nebyla tu.

Nandal jsem si na tác pořádnou hromadu jídla, všechno snědl a ještě si přidal. Hlava po dvou šálcích silné kávy už nebolela tak hrozně, nakonec to snad ani horor nebude. Něco na mně vyzkoušeli, sice proti mé vůli, ale pokud nedojde k neznámým vedlejším účinkům, možná na tom ještě vydělám. Snažil jsem se vnitřně uklidnit.

Prolenošil jsem na pláži celý den. Stranou, o samotě. Neměl jsem na lidi absolutně náladu. Nemyslete si, že jsem snad rezignoval. V žádném případě! Byl jsem však opět na začátku. Přišel jsem o všechny komunikační prostředky a dosavadní zjištění mi nijak pomoci nemohla. Musím na oko spolupracovat a zároveň pátrat po čemkoliv, co by mi pomohlo z ostrova utéct.

Když jsem se večer ukládal ke spánku, bolelo mě na hrudi. Zřejmě jsem to přehnal s plaváním v moři.

 

* * *

 

Ráno jsem se automaticky probudil i bez zvonění budíku. Tělo si zapamatovalo zdejší rytmus. Podle dohody jsem se hlásil u asistentky. Zavedla mě do místnosti připomínající ošetřovnu.

„Jak vám je?” zeptala se, když mi odebrala vzorky, změřila tlak a EKG.

„Bolí mě srdce, k čemu jste se to propůjčila...” Podle očekávání odpověď nijak nekomentovala.

„Netušil jsem, že jste doktorka...”

„Taky nejsem. Mám pouze sesterský kurz. Trápí vás ještě něco dalšího?”

„Bolí mě prsní svaly, asi jsem včera moc plaval.”

„Aha. Postavte se na váhu. Dobře.”

Zapsala si výsledek.

„Ještě vám změřím obvod hrudníku a pasu.”

Rozpřáhl jsem poslušně ruce.

„Támhle máte krabičku s lahvičkami na vzorky moči. Abyste si mohl jít ulehčit, když vstanete. Nemusíte to držet až sem.”

„Jste velmi laskavá, kde se to ve vás bere?” zareagoval jsem ironicky. Na to také neodpověděla.

„Co se stalo s Evou? Včera jsem ji nikde nemohl najít.”

„To je ta dívka, se kterou jste, ehm, která vás navštěvovala?”

„Jo, přesně ta bonzačka.”

„Nesuďte ji tak přísně. Když za mnou přišla, k smrti se bála. Čím jste ji tolik vyděsil?”

„Vůbec ničím!”

„Hmm...”

„Několikrát mi zdůrazňovala, že nechce jít za trest do budovy Í. Co v ní je? Co se tam děje?”

„Vůbec netuším, nikdy jsem v ní nebyla.”

„Nelžete mi?”

Na vteřinu zaváhala a bezděčně zabloudila pohledem ke stropu.

„Ne. Tentokrát ne,” odpověděla výrazně tišeji. „Vaši přítelkyni jsem od té noci také neviděla.”

„Není to moje přítelkyně.”

„Ne? Tak proč se o ni staráte?”

„Rád bych se Evy na něco zeptal. Sebrali jste mi moji elektroniku, dostanu ji zpět?” změnil jsem téma.

„Všechno skončilo v moři, pokud vím. Zařízení jste měl zašifrovaná, nedalo se do nich dostat.”

„Skvělý! Šéf bude štěstím bez sebe! A já taky, až mi ji dá k úhradě... Potřeboval bych aspoň mobil. Budil mě a používal jsem ho jako poznámkovej blok.”

„Uvidím, co se dá dělat. Pro dnešek to bylo vše, můžete jít. Jakékoliv změny zdravotního stavu mi ihned hlaste.”

Zabručel jsem na souhlas.

Při ranním koupání jsem se vyptával žen, jestli neviděly Evu, ale nikdo o ní nevěděl. Prostě zmizela. Vyzvídaly i ony na mě, ale jen jsem krčil rameny.

Odpoledne jsem se vydal na průzkum racčího útesu, ze kterého spadl Dan. Ptáci na mě hlasitě křičeli, když jsem se přiblížil k okraji. Vnímali mě jako hrozbu pro svá hnízda a mláďata. Moře se rozbíjelo o skály v pořádné hloubce, až jsem dostal závrať. Pád nemohl nikdo přežít.

 

* * *

 

Další ráno a další prohlídka. Stává se z toho pomalu rutina.

„Jak se máte dnes? Moči stačí bohatě polovina, nemusíte plnit lahvičku až po okraj. Špatně se z ní potom odlévá.”

„Pořád mě bolí hrudník a to jsem se včera šetřil, skoro jsem neplaval,” postěžoval jsem si.

„Ukažte, změřím vás a odeberu vzorek buněk.”

Sundal jsem si tričko a nechal se zkoumat, prohmatávat a odebírat všelijaké vzorky. Dnes i slin a vlasů.

„Ani to nebolelo, že? Ne moc. Vzpomenete si, kolik uděláte běžně kliků? Pořádných kliků, s rovným tělem a hezky až k zemi.”

„Zvláštní otázka. Netuším, tak dvacet určitě.”

„Můžete to zkusit?”

„Jako tady?”

„Ano. Klikujte, dokud to půjde. Budu počítat.”

Pomyslel jsem si něco o hrabavém ptáku, jenž neumí létat, ale přání Liny, které se snadno mohlo stát rozkazem, jsem splnil. Pořádně jsem se zapotil.

„Vida, třicet dva. Zítra zkusíte dnešní počet překonat.”

Udělal jsem otrávenou grimasu.

„Viděla jsem vás,” usmála se. „Z mé strany nejde o šikanu, pouze monitoruji váš fyzický stav.”

„Fyzickej vypadá v pořádku, ale psychickej je o dost horší. Pustíte mě odsud vůbec někdy?”

„Samozřejmě. Až si budeme jisti, že jste zcela v pořádku, že se neprojevují žádné vedlejší účinky a někde nezkolabujete.”

„Pak mě pustíte, jo? Nelžete?”

„Ne.”

Tentokrát nezaváhala, nevěřil jsem jí.

„Ptala jsem se na telefon pro vás, ale nebyl povolen. Sehnala jsem alespoň digitální budík, abyste se nemohl vymlouvat na zaspání.”

„Tak vám teda – pěkně děkuju...” Ksakru, potřebuju mobil!

Nehledě na předešlý rozhovor jsem se cítil vážně dobře jako už dlouho ne. Nevím, co se mnou vyvedli, ale cítil jsem se najednou nějaký zdatnější. Zní to dost nesmyslně, když uplynuly pouhé tři dny, ale vážně jsem si tak připadal. A těch kliků, jen tak, bez rozcvičení!

Přesto jsem nepřestával myslet na útěk. Potřeboval bych spojence, ale komu mohu důvěřovat? Po Evině zradě asi nikomu. S doklady jsem přišel rovněž o peněženku, nemohl jsem ani zkusit někoho podplatit.

Odpoledne jsem se zase demonstrativně poflakoval po táboře. Snažil jsem se vrýt si do paměti hlídkové trasy ochranky a zvyklosti strážného u skladu. Ochranka většinou zevlovala podobně jako já, občas projela džípy nebo tříkolku. Strážní se měnili až v podvečer.

Náhle jsem zaregistroval nezvyklý rozruch. Z mužů spadla malátnost. Jeden držel u ucha vysílačku, chvíli poslouchal a pak něco vzrušeně drmolil. Řeč připomínala španělštinu. Vyslechl odpověď, vyštěkl rozkaz na kolegy a rozběhl se ke kraji tábora. Ostatní za ním. Zvedl jsem se a rychlou chůzí je následoval, zvědavý, co se stalo.

Sekuriťáci běželi ke skladišti I, kde máchal rukama chlapík ze strážní budky a ukazoval na budovu za sebou. Jejich velitel přiložil kartu ke čtečce a všichni kromě strážného vběhli dovnitř. Zpomalil jsem a loudal se k němu s úmyslem ho minout a pokračovat směrem do džungle.

„Stát!” zareagoval ihned strážný. „Odejdi, tady není nic k vidění.”

„Chtěl jsem jen jít tamhle k tomu stromu, rostou kolem zajímavý kytky. Ženám na pláži by se kytice líbila,” mrknul jsem na něj.

„Jdi pryč! Vrať se do tábora!” odepjal od opasku kovovou tyčku, máchnul s ní do vzduchu a tím ji rozložil na teleskopický obušek.

„Tak hele, prrr! Chci jen natrhat pár kytek! Přece bys mě kvůli nim nepraštil?”

Vypadal, že praštil. Popošel výhružně ke mně, když se za ním rozrazily dveře skladu a ven pronikl neartikulovaný křik. Spíš řev. Až mi tuhla krev v žilách.

„Zmiz!” napřáhl obušek s úmyslem ho vzápětí použít.

„Oukej, oukej,” zvedl jsem ruce do výše ramen, „klídek, odcházím.”

Otočil jsem se a špicoval uši, jestli ještě něco nezaslechnu, ale dveře se zase zabouchly a všechny zvuky zevnitř odhlučnily. Co to bylo za skřeky? Co se tam proboha děje? Další pokusy?

Přemýšlel jsem o celé příhodě. Eva měla z té budovy přímo panickou hrůzu, i když tvrdila, že neví, k čemu slouží. Nikdo v ní údajně nebyl, ale každý se jí bojí. Jsem v táboře zřejmě jediný, kdo by dobrovolně vstoupil dovnitř. Jenže jak se tam dostat?

 

* * *

 

„Hotovo, Pítře, zbývají jen kliky.”

„Je to nutný?”

„Je. Dnes půjdeme ven na čerstvý vzduch. Minule jste mi to tady dost, ehm, zafuněl.”

„Chcete říct zasmrděl.”

„Řekla jsem zafuněl, pojďme.”

Klikoval jsem vedle budovy a udělal o dva víc než předchozí den. Lina si výsledek zapsala a potom na uši nasadila stetoskop. Poslouchala mé plíce, musel jsem zhluboka dýchat. Stála kvůli tomu těsně za mnou.

„Je mi jasné, že chcete utéct,” zašeptala mi nečekaně u ucha, až jsem sebou škubnul. „Chovejte se přirozeně, neupozorňujte na sebe, všude jsou kamery,” pokračovala stále šeptem, a přitom posouvala naslouchátko. „Kdy má přijet loď, která vás sem přivezla?”

„Nemám ponětí, měli jsme si napsat, což bez mobilu jde dost blbě,” šeptal jsem také a škrábal se přitom na nose, kdyby snad někdo z operátorů uměl odezírat ze rtů. Určitě ti to prozradím, abys všechno hned vyslepičila šéfovi!

„Nevěřím vám, ale to je jedno. Když mě vezmete sebou, pomůžu vám. Chci odtud taky zmizet.”

Hlavou mi v tu ránu vířila spousta myšlenek. Vytáhla mě ven schválně, v kanceláři má určitě zabudovaný odposlech. Tělesný zápach byla záminka. Alespoň jsem doufal, že byla. Čas neúprosně běžel.

„Potřebuju si normálně promluvit, žádný šuškání. Mohla byste přijít k solární elektrárně?”

„Vy víte, kde je?” zeptala se překvapeně. Přešla přede mě a dále předstírala naslouchání přístrojem.

„Jo. Tak přijdete tam dneska?”

„Pokusím se, ale mohu až po pracovní době. Tak dvě hodiny před večeří?”

„Domluveno. Ona nejmíň hodinu trvá samotná cesta tam a zpět. Na večeři bysme se určitě ukázat měli.”

„Rozhodně, nesmíme ji vynechat.” Pak spustila už normálním hlasem: „V pořádku, lepšíte se. Takže zase zítra.”

„OK, zejtra. Naschle, doktorko.”

„Říkala jsem vám už jednou, že doktorka nejsem!”

Vida, vida, vida, nečekané překvapení! Je Lina volavka? Snaží se mě nachytat, aby mě mohla nahlásit? Nebo chce opravdu z ostrova uprchnout? Jak ji ale nejlépe prověřit před zahrnutím do svých plánů? Ne že bych Lině někdy zcela věřil, ale pro úspěšnou spolupráci je nutná alespoň dílčí důvěra.

Byl jsem až do schůzky jako na trní, všechno se ve mně svíralo. Buď získám spojence, nebo to podělám. Nakonec se možná i dostanu do toho vytouženého íčka, ale jako pokusná myš, uchechtl jsem se v duchu. Čekal jsem u elektrárny, nervózní, jestli přijde. Jestli místo ní nenastoupí gorily s paralyzéry a obušky. Na kraji džungle zapraskala větev a Lina vystoupila ze stínu stromů. Oddychl jsem si.

„Už jsem se bál, že nepřijdete a já si udělal výlet zbytečně,” předstíral jsem klid.

„Měla jsem namále, musela jsem pracovat přesčas a tím se zdržela.”

Znělo to celkem uvěřitelně.

„Proč chcete utýct z ostrova? Netvrďte mi, že vás špatně platěj...”

„Kdepak, plat mám více než královský, ale už chci zpátky do civilizace mezi lidi. Abych našetřené peníze měla za co utratit.”

„Nestačilo by dát normální výpověď?”

„Když jsem zavedla řeč na konec mého působení zde, bylo mi celkem jasně naznačeno, že má práce skončí teprve tehdy, až skončí celý projekt. Což může být za rok, za pět nebo třeba i za deset let. Nechci tu strávit celý svůj produktivní věk.”

„A co odjet zásobovací lodí? Určitě byste uplatila nějakýho lodníka, aby vás schoval v podpalubí.”

„Všichni mě znají, nikdo by neriskoval hněv společnosti. Vůbec nevíte, jaké síly jsou ve hře. Nebudu riskovat, že půjdu taky do íčka.”

„Tvrdila jste, že nevíte, co v něm je a že jste tam nikdy nebyla!”

„Nebyla a nevím, ale kolují různé fámy.”

„Včera se v něm něco stalo. Seběhli se tam sekuriťáci. Přišel jsem blíž, ale strážnej mi vyhrožoval obuškem. Vypadal dost přesvědčivě. Víte, o co šlo?”

„Absolutně ne! Jsem sice asistentka, ale neříkají mi všechno.”

Přišlo mi, že pobledla v obličeji.

„Dejme tomu, že vám věřím. Nechtěj vás pustit pryč, víte toho moc. To vypadá věrohodně. Co teda všechno víte? Co se tady doopravdy děje?”

„Pojďte dál od stromů. Půjdeme raději až k útesům. Kdyby se nás někdo snažil na dálku odposlouchávat, příboj by mu to znemožnil.”

Poněkud přehnané, ale budiž. Hlavně když kápne božskou.

„Výzkum proti rakovině skutečně stále probíhá, ale výsledky jsou nevalné. Nic převratného, nic, na čem by se dalo vydělat.” Teď to přijde, přizná nelegální chirurgii!

„Ale během zkoumání životního cyklu buněk se jednomu týmu podařilo narazit na něco jiného. Dokázali specifickým zářením buňku přeprogramovat. Začala se chovat jinak. Ředitele Schwarze objev zaujal do té míry, že převzal skupinu a začal se tím osobně zabývat.

Pod jeho vedením a mnoha pokusech na zvířatech dotáhl celý projekt do fáze, kdy bylo nutné provést pokus na člověku. Samozřejmě vše bylo přísně tajné, oficiálně jsme pracovali pouze na léčbě rakoviny. To vše se stalo ještě v době, než jsem nastoupila. Nedokážu proto říci, jakým způsobem získal první pokusné subjekty. Každopádně další lidé, respektive ženy přistupovaly na spolupráci zcela dobrovolně.”

„Chápu to tak, že jste si hráli s programováním buněk. Dobře, ale kvůli čemu? Co tak úžasnýho z něho vzniklo?”

„Doktor Schwarz spolu se svým týmem umí přeprogramovat lidské buňky, aby při dostatku živin neukládaly tuk lokálně, ale přesouvaly ho na jiné místo. Vzhledem ke komerčnímu potenciálu zvolil přesouvání do prsou. Jednoduše řečeno přišel na to, jak zvětšit ženám ňadra bez chirurgického zásahu.”

Spadla mi brada.

„Děláte si kozy?”

„Co že dělám? Kozy?”

„To je jen taková fráze. Děláte si ze mě srandu? Jako že zvětšujete prsa ozářením nějakejch buněk?”

„Ano, dá se to tak říci.”

„Takže jste mi ve všem lhali! I vy jste mi lhala! A to vám mám teď něco věřit?” pronesl jsem rozlíceně.

„A co jsem vám měla říci? Přísně utajovanou pravdu? Jak dlouho myslíte, že bych zůstala na svém místě?”

„Omlouvám se, máte pravdu,” vychladnul jsem. „Je to všechno tolik neuvěřitelný, že nemůžu klidně uvažovat. Vy jste to ozáření prodělala taky? Když vypadáte tak sexy…”

„Ano, prodělala. V rámci zaměstnaneckého benefitu. Ostatně vy také.”

Vytřeštil jsem oči. Teprve teď mi to začínalo celé docházet. Podvědomě jsem si sáhl na svá mužská prsa. Připadala mi trochu větší, ale to bude tím plaváním a klikováním a vůbec. Začínal jsem panikařit.

„Chcete říct, že já – jako vy?” blekotal jsem zmateně a ukázal na její hruď.

„Je to možné. Jste první muž, na kterém jsme genovou terapii vyzkoušeli.”

Nehledě na tropické vedro mě zamrazilo po celém těle. Ze všech pórů mi vyrazil ledový pot. Proboha, oni ze mě snad udělaj ženskou!

Lina mě sledovala s pobaveným výrazem, ale mně do smíchu absolutně nebylo. Přejel jsem si roztržitě dlaní přes mokré čelo. Tohle přece není možný, tohle přece nejde!

Nechutně logicky uvažující hlásek v mé hlavě však namítal, že prsaté krasotinky jsou realita. I hlášení Dana mluvila o zvětšování ňader. Odhalil jejich tajemství, než spadl z útesu? Tušil, že na něm chtějí provést stejný pokus, a proto se tak zuřivě bránil? Otázky, na které jen těžko získám odpovědi.

„Dostala jste mě, skočil jsem vám na to. Byl to fórek, že jo?” skoro jsem škemral.

„Bohužel pro vás nebyl. Teď snad už chápete, proč mě nechtějí pustit. Investoři zajásali, když se konečně objevila cesta k dosažení zisku. Všechno však musí zůstat utajené, protože by to žádná vláda nepovolila. Ostatně legální testování a hledání možných vedlejších účinků by bylo neúměrně dlouhé. Projekt si už nemohl dovolit další červená čísla.”

„Říkáte vedlejší účinky?” zeptal jsem se zničeně. „Oni nějaký jsou?”

„O žádných nevím, ale zatím je nelze zcela vyloučit. Genovou terapii provádíme u lidí relativně krátce.”

„Co bych měl ještě vědět, když jsem teď taky pokusnej králík?” zeptal jsem se rezignovaně. „Potřebuju se ožrat...”

„Alkohol vám pít nedoporučuji. Obsahuje spoustu energie, která se pak přesune do prsou. Respektive buňka si část ponechá pro vlastní spotřebu, ale zbytek se uloží na hrudi. Stejně tak nadbytek energie z tučných, smažených nebo sladkých jídel. Možná jste si všiml chudšího jídelníčku všech žen oproti tomu vašemu. Cpaly se tak dlouho, dokud jim velikost prsou nevyhovovala. Teď jsou na dietě, aby jim dále nerostla. Jedí jen tolik, kolik tělo potřebuje, nic navíc.”

„Proboha! Chcete říct, že odteď budu celej život na dietě? Že pokud se nebudu omezovat, budu mít kozy jako vozy?”

„Tak nějak.”

„A kde to skončí?”

„Netuším. Já každopádně neriskuji. Jím i piji střídmě a každý den cvičím, abych se zbavila přebytečných kalorií. Přiznávám, že než jsem šla na zákrok, nic z toho jsem netušila. Znát všechny podrobnosti, benefit bych nevyužila.”

„Skvělý, takže budu bez chlastu a bez radosti z pořádnýho jídla...”

„Nevěšte hlavu. Tělo se vám na oplátku zpevní, svaly vyrýsují, nebudete mít ani gram tuku navíc.”

„Radši pneošku kolem břicha než tohle!”

„Jak myslíte, varovala jsem vás.”

Znělo to celé šíleně, ale vše do sebe zapadalo. Ženy na ostrově, jejich vizáž, stravování, mé prohlídky, měření, zlepšování fyzické výkonnosti.

„Vědí o těchto ‚drobných’ nepříjemnostech ženy a dívky, které terapii podstoupily?”

„Ano, než podepíší smlouvu, jsou o všem pravdivě informovány.”

„Nechápu, jak s něčím takovým mohly souhlasit...”

„Věří, stejně jako já, že se výzkumníkům podaří zjistit, jak buňky přeprogramovat zase zpět. Ale potom bude celá procedura mnohem dražší. Berou to tedy jako svoji investici do budoucna.”

„A daří se jim v tom procesu zpětnýho programování?” zeptal jsem se s nově nabytou nadějí.

„Pokud vím, zatím nedaří.”

„Hmm,” nálada mi klesla zpět k bodu mrazu. „Kdyby aspoň moje buňky naprogramovaly k přesouvání se na mužskej atribut.”

„Potřebujete to?” pohlédla mi ke slabinám.

„Nepotřebuju, ale bylo by to přirozenější než přesouvat nahoru.”

Kývla souhlasně hlavou.

„Vůbec mi to teď nemyslí, nevím, na co se dál ptát. Snad ještě jestli netušíte, kde jsou schovaný nádrže s naftou a agregátama?”

„Proč? Chcete je vyhodit do vzduchu?” zavtipkovala.

„Ale houby, potřebuju se podívat do íčka. Mám takový tušení, že je to hodně důležitý. Bez přerušení proudu se za dveře nedostanu. Když přeruším kabel z elektrárny, naběhnou agregáty. Takže nejdřív musím poškodit kabel od agregátů, potom se postarat o elektrárnu.”

„Nádrže jsou dále od tábora, jak jsem vám už říkala. Asi jste si nevšiml, když jsme vás vezli z přístavu, že zhruba v polovině cesty je odbočka. Stejně široká cesta jako od přístavu vede i k nádržím. Aby se daly doplňovat nebo nafta obměňovat.”

„Aha, díky, prozkoumám je.”

„Hlavně se nenechte nachytat. Kromě obsluhy tam nikdo nechodí. Nemá důvod.”

„Jasně, dám si pozor.”

„Měli bychom se vrátit. Doba pokročila, musíme stihnout večeři. Měli bychom přijít každý sám a v jiný čas.”

Vrátili jsme se nepozorováni a povečeřeli osamoceně. Hlavou mi neustále vířily nové informace. Nejraději bych se z toho hororového snu probudil. Před spaním jsem se zkoumavě prohlížel v zrcadle. Rostou mi nebo ne?

Jak to mám poznat? Který chlap, kromě kulturistů, zkoumá svoje prsa? Natáčel jsem se bokem a mohl si krk vykroutit. Připadala mi normální.

Co když si to Lina celé vymyslela, aby mě přesvědčila utéct s ní? Kéž by!

 

* * *

 

Uvědomila jsem si, že již nějakou dobu sedím se zatajeným dechem. Prudce jsem se proto nadechla, dá se říct zalapala po dechu.

„Tohle je neuvěřitelné! Omezili vás na svobodě a prováděli pochybné pokusy!” zvolala jsem rozhořčeně. „Kdybych to neviděla na vlastní oči a nesáhla si na vás, neuvěřím ničemu. I tak se mi ale věří jen obtížně. Díky ozáření buněk vám tedy vyrostla ňadra do této velikosti?”

„Ano. Celý se mi to zdálo dost přitažený za vlasy. Lině jsem nedůvěřoval a v jídle se neomezoval. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Než jsem uvěřil, začal řešit jídelníček a vyladil příjem i výdej kalorií, takhle jsem narostl.”

„Je nějaká šance na opakování genové terapie, o které jste hovořil, aby se vaše buňky chovaly opět normálně?”

„Obávám se, že ne. Zřejmě to byla jen další z mnoha lží. Další podvod na platící klientky. Ostatně poslouchejte dál.”

 

* * *

 

Hned po pravidelné ranní prohlídce jsem vyrazil cestou k přístavišti. Autem se zdála krátká, pěšky byla mnohem delší. Ušel jsem pořádný kus, než jsem narazil na zmiňovanou odbočku. Při cestě do tábora jsem ji přehlédl, protože mě usadili na opačnou stranu džípu. Odbočka mě dovedla na rozlehlou mýtinu obehnanou drátěným plotem, který bránil vegetaci, aby si vykácené místo vzala zpět. Po letech práce s křovinořezem se z něho stal plot živý.

Většinu prostoru zabíraly dvě velké plastové nádrže částečně zapuštěné do země. Vedle nich se krčily přístřešky. Pod jedním stála zaparkovaná cisterna pro převážení paliva od lodi. Druhý, nižší přístřešek chránil mohutné generátory elektrického proudu. Od každého vedla hadice pro přívod paliva k jedné z nádrží. Elektrický kabel od generátorů mizel v zemi. Tak to bych měl.

Stačí nejprve přeštípnout kabel zde. Pokud nedojde k výpadku proudu, nikdo nezjistí, že agregáty nefungují. Potom je ještě třeba opatrně přerušit kabel u solární elektrárny a tábor bude zcela bez elektřiny. Snadno se to řekne, hůř udělá.

Musím sehnat velké štípačky nebo by stačily i menší, ale z kabelů se pak bude muset odstranit izolace. Plus nutnost dostatečného izolování u elektrárny, abych nedostal ránu nebo mě proud nechytl. Respektive nutnost izolování komplice, protože já budu muset být připravený ke vniknutí do skladu. Bez pomoci Liny se neobejdu.

Vrátil jsem se do tábora a vyčkal vhodné příležitosti, kdy jsem se mohl k asistentce nenápadně přiblížit. Stručně jsem ji seznámil se svým plánem na přerušení elektrické energie. Nebyla zrovna nadšená, ale přislíbila pomoc, pokud si budu absolutně jistý, že je nutné se do budovy I dostat. Jsem si jistý.

„Lino, mám desetimístný číslo, který by mohlo bejt přístupovým kódem. Netušíte, kde by se dalo použít?”

„Většina zámků se otevírá čipovými kartami. Číselná klávesnice je u ozařovací komory a několika místností s nebezpečnými látkami. Ale kódy nebo počet jejich znaků neznám. Ještě mě napadá trezor v kanceláři ředitele, ten by mohl být zabezpečený také jen numerickým zámkem.”

„Trezor? Žádnýho jsem si nevšimnul.”

„Schwarz je dost staromódní, schovává ho za obrazem krajinky,” usmála se.

„Za pokus by to stálo. Můžete mě dostat dovnitř?”

„Těžko. Přístup sice mám, ale použití všech karet se zaznamenává. A na chodbě jsou samozřejmě kamery.”

„V táboře je spousta kamer. Netvrďte mi, že všechny neustále někdo sleduje.”

„To určitě ne, ale i tak jde o příliš velké riziko. Starší záznamy lze s patřičným oprávněním vyhledat a přehrát.”

„Opravdu bych se tam potřeboval dostat!”

„Bohužel.”

Protáhl jsem zklamaně obličej. Přiblížili jsme se k jejímu pracovišti a museli se rozloučit.

 

* * *

 

Dva dny jsem si marně lámal hlavu, jak nepozorovaně vniknout do ředitelovy kanceláře, když se problém vyřešil sám. Absolvoval jsem zrovna každodenní prohlídku u Liny, když jsme uslyšeli rozruch na chodbě. Vykoukli jsme zvědavě ze dveří. Schwarz stál v hloučku s dalšími dvěma zaměstnanci a jedním členem ochranky. Ředitel držel u ucha vysílačku.

Chvíli soustředěně naslouchal a pak podrážděně vyštěkl: „Počkejte na mě! V žádným případě je nepouštějte ven, nebo skončíte v karanténě všichni! Je to jasný?”

Asi bylo, protože odpovědí bylo krátké zachrčení. V tu chvíli si nás konečně všiml.

„Co se stalo?” zeptala se Lina.

„Nějaký blbci ve dvojce rozbili biologický vzorky a tím spustili poplach. Jdu je seřvat a zjistit rozsah škod.”

„Budete mě potřebovat?”

Na moment se zamyslel.

„Ne, věnujte se radši našemu nejnovějšímu pokusu,” ušklíbl se na mě a vykročil k východu z budovy.

Teď nebo nikdy! Počkal jsem, až všichni odejdou.

„Rychle, pusťte mě do jeho kanceláře! Taková příležitost se už nemusí opakovat!”

„Zbláznil jste se? Natáčí nás kamery!”

„Pochybuju, že je teď někdo sleduje. Obsluha se soustředí na laboratoř, do které odešel Schwarz. A starej záznam by si přehráli, jen kdyby měli podezření, že se něco stalo.”

Váhala.

„Vyzkouším kód na trezoru a zas vypadnu,” naléhal jsem.

„Dobře,” kývla, „ale pospěšte si! Pokud zabuším na dveře, musíte okamžitě vyjít ven! Okamžitě!”

„Jasně.” Odkýval bych cokoliv.

Lina mi otevřela svojí přístupovou kartou. Vklouzl jsem dovnitř a zamířil přímo k obrazu, o kterém mluvila. Za ním se skutečně ukrýval malý trezorek s klávesnicí. Vyťukal jsem 4830149535 a blahořečil nápadu naučit se číslo nazpaměť.

V zámku cvaklo a dvířka se pootevřela. Nedočkavě jsem je otevřel dokořán a zvědavě nahlédl dovnitř. Ve dvou policích byly naležato naskládané šanony spolu s tenkými papírovými deskami. Vytáhl jsem je a pokládal na podlahu v totožném pořadí, v jakém ležely na sobě a vedle sebe, abych je potom dokázal stejně vrátit.

Ha! Můj mobil! Za šanony jsem objevil svůj telefon. Zapnul jsem ho. Bez problémů naběhl, baterie byla na půlce. Ten si vezmu a budu doufat, že si toho ředitel nevšimne. Ostatně byl vypnutý a pohozený úplně vzadu, není důvod, proč by ho měl k něčemu potřebovat. PIN stejně nezná.

Procházel jsem šanony. Vše se podle očekávání týkalo výzkumu nebo účetnictví. Zaujal mě až ohmataný sešit v tvrdých deskách s čistým popisným štítkem. Otevřel jsem ho a spatřil stránky hustě popsané úhledným rukopisem.

„Subjekt č. 5

Nespolupracuje, odmítá jíst. Museli jsme ho připoutat k lůžku a výživu aplikovat nitrožilně. Spolu s nutnou hygienou to klade vyšší nároky na obsluhu, ale jsou za to slušně placeni, zvýšil jsem jim kvůli tomu osobní ohodnocení.”

Následoval popis chování subjektu a jeho shrnutí v čase. Fascinovaně jsem otáčel listy. Stovky záznamů za posledních pět let, každý pečlivě datovaný a popsaný číslem pokusného subjektu. Přeskočil jsem na poslední záznamy.

„Subjekt č. 37

Subjekt rychle přibývá na váze, možná až příliš rychle. Po nepodařeném pokusu o útěk se smířil se svým osudem a spolupracuje. Ochranka je stále bdělá, ale už ho nemusí poutat ani trestat elektrošoky.”

Následoval odborný popis ohledně aplikace různých chemikálií, který jsem se ani nesnažil pochopit. Zajímavé, zápis byl jen několik dní starý. Úplně jsem zapomněl na čas, jak mě pohltily namátkou čtené záznamy. Neměl jsem šanci stihnout všechny přečíst. Nalistoval jsem tedy znovu první stránku, připravil si fotoaparát v telefonu a začal fotit. Proč mě to jen nenapadlo dřív?

Ofotil jsem pouze několik listů, když se ozvalo zabušení na dveře. Do háje! Nejraději bych deník ukradl, ale na to by se velmi brzo přišlo, možná dokonce dnes. Nedalo se nic dělat. Všechny dokumenty jsem spěšně vrátil do trezoru, zavřel dvířka, pověsil zpět obraz, mobil schoval do kapsy a utíkal ke dveřím, protože se ozvalo další, tentokrát mnohem zuřivější zabušení.

Vyšel jsem ven a narazil na rozzuřenou Linu. Zabouchla dveře, popadla mě za paži a postrčila do své kanceláře. Vpadla za mnou, zavřela kvapně dveře a celá rudá ve tváři jen prudce oddechovala. Probodávala mě pohledem a prstem mlčky hrozila, protože nemohla popadnout dech. Pokrčil jsem omluvně rameny.

„Omlouvám se, ale dělal jsem, co se dalo,” zašeptal jsem, protože z chodby se ozývaly hlasy. „Něco mám, ale musím to nejdřív prostudovat.”

Stále nic neříkala, ale usadila mě na židli a nasadila rukáv pro měření tlaku, kdyby někdo vešel.

Zatímco mi tlak skutečně měřila, pronesla polohlasem: „Skoro jste to nestihl! Asi vám píchnu nějaký jed, málem jsem dostala infarkt! Proč jste nevyšel hned, když jsem dala signál?”

„Nezlobte se, ale musel jsem všechno vrátit zpátky do sejfu. Tak, aby šéf nic nepoznal. Chvilku to trvalo. Čísla zafungovala,” dodal jsem vítězně.

Byla stále naštvaná, ale zeptala se zvědavě: „Co jste tam našel?”

„Spoustu papírů a dokladů k tomuhle zatracenýmu projektu, můj ukradenej mobil a podržte se, Schwarzův deník!”

„Nechal jste ho doufám uvnitř?!” prudce zbledla.

„Jasně, nejsem na hlavu padlej. Začal jsem ho fotit, ale pak jste zabouchala na dveře. Moc jsem toho nestihl,” přiznal jsem frustrovaně.

„Vzít telefon je taky dost riskantní,” strachovala se. „Co když si toho všimne? Pak si nechá přehrát kamerové záznamy a mají nás…”

„Nebojte, mobil byl zapadlej za dokumentama. Pochybuju, že ho bude hledat.”

Kývla, ale obavy se jí nadále zračily ve tváři.

„Teď už nemluvte, změřím vás znovu, abych dostala relevantní údaje.”

 

* * *

 

Po večeři jsem měl konečně chvilku soukromí abych se podíval, co jsem vlastně získal. Vytáhl jsem telefon zpod matrace a zkoumal fotografie. Ve spěchu nebyly některé správně zaostřené, zvětšené se ale jakž takž daly přečíst:

 

„Subjekt č. 1                                                                                          12.3.

Tuková tkáň přibývá rychleji, než jsme předpokládali. Už to začalo být nápadné na pohled, proto jsem nechal rychle přestavět budovu I na věznici. Subjektu se to nelíbilo, ale nedalo se nic dělat, nemůžeme si dovolit, aby v táboře zavládla panika. Ostatním jsme řekli, že dotyčná odjela domů. O subjekt je dobře postaráno, motivoval jsem ho i finančně. Prohlídky s odběrem krve, měřením a vážením jsou každé ráno a večer. Jednou týdně odebíráme vzorek buněk a porovnáváme ho s předchozími.

 

Subjekt č. 1                                                                                              19.3.

Další přibývání na váze nehledě na úpravu jídelníčku. Nutím subjekt k pohybu pod dohledem výživového specialisty. Kvůli jeho hlasitým protestům jsem nařídil posílit zvukovou izolaci budovy.

 

Subjekt č. 2                                                                                              22.3.

V noci jsme přemístili do cely dvojku, odmítala se řídit pokyny.

 

Subjekt č. 2                                                                                              24.3.

Subjekt se pokusil o útěk, přidělil jsem proto k budově strážného. Celkově se zlepšila bezpečnostní opatření. Subjekt je vzpurný, zahájil hladovku. Zatím ho nechávám stávkovat.

 

Subjekt č. 1                                                                                              26.3.

Hmotnost stále roste, možná jsme začali s regulovanou životosprávou příliš pozdě. Že by došlo k jisté energetické setrvačnosti?

 

Subjekty č. 3, 4 a 5                                                                                   30.3.

Do bloku I jsme přemístili další subjekty z první pokusné skupiny. Změny na jejich těle byly už příliš výrazné. Evidentně záleží na metabolismu každého jedince, ale dříve nebo později zafungují ozářené buňky podle naprogramování.

 

Subjekt č. 2                                                                                              1.4.

Subjekt nechtěl přerušit hladovku, proto do něj bylo jídlo vpraveno násilím.

 

Subjekt č. 2                                                                                              9.4.

Vyhladovělé buňky zareagovaly po dodání energie skokově, dá se říci dokonce impozantně. Je skutečně zajímavé porovnání hodnot po hladovění a při normálním režimu. Extrémy nejsou žádoucí, přecházíme proto na plynulý a kontrolovaný přísun živin.

 

Subjekt č. 5                                                                                              21.4.

Nespolupracuje, odmítá jíst. Museli jsme ho připoutat k lůžku a výživu aplikovat nitrožilně. Spolu s nutnou hygienou to klade vyšší nároky na obsluhu, ale jsou za to slušně placeni, zvýšil jsem jim kvůli tomu osobní ohodnocení.

 

Subjekty č. 3 a 4                                                                                       27.4.

Subjekty se řídí denním programem za příslib brzkého propuštění domů. V dohledné době to rozhodně nebude, ale pokud budeme mít výsledky, nakonec je pustíme. Velmi pečlivě zapisujeme všechen příjem a výdej energie.

 

Subjekt č. 1                                                                                              13.5.

Nedaří se nám proces zvrátit, subjekt je kvůli tomu apatický, přestali jsme ho proto jakkoliv omezovat.

 

Subjekt č. 2                                                                                              14.5.

Stabilizovali jsme subjekt i proti jeho vůli. Vidím dílčí úspěchy. V noci jsme provedli opakované ozařování. Původně ho měl absolvovat subjekt číslo jedna, ale vzhledem k jeho aktuální váze by byl problém s nepozorovanou dopravou do ozařovací komory.

 

Subjekt č. 5                                                                                              27.5.

Personál špatně nastavil kapačku a subjekt dostal během noci týdenní dávku potravy! Obávám se dalšího vývoje.

 

Subjekt č. 5                                                                                              4.6.

Šok a skokový nárůst hmotnosti, horší koordinace pohybů, změna těžiště. Ani okamžité snížení příjmu živin nepomohlo. Po ustálení organismu zavedu nucené cvičení.

 

Subjekt č. 2                                                                                              11.6.

Opakování genové terapie se na metabolismu nijak neprojevilo. Nedošlo k žádnému výkyvu hodnot ani dalším buněčným změnám.

 

Subjekt č. 1                                                                                              17.6.

Buňky stále fungují podle naprogramování. Zvyšujeme příjem živin, abychom zjistili jejich limity.

 

Subjekt č. 4                                                                                              21.6.

Subjekt požaduje propuštění z programu, nechce nadále spolupracovat. Nemohl jsem mu vyhovět, protože proces ještě nemáme zdaleka zmapovaný. Nemohu ho nechat volně se pohybovat po světě. Pohrozil jsem mu přivázáním k lůžku jako u subjektu pět.

 

Subjekt č. 5                                                                                              30.6.

Po značném fyzickém vypětí lze minimální množství tuku spálit. Zvláštní, že upravené buňky si pamatují původní stav a odmítají ho změnit. Respektive růstu se nebrání, ale zmenšování ano. Po hladovění se zase doplní na původní velikost.

 

Subjekt č. 1                                                                                              15.7.

Černý den projektu, subjekt jedna zemřel. Organismus mu přestal pracovat. Před ostatními subjekty se to nedalo utajit. Proběhlo něco jako vzpoura, ale pohrozil jsem jim, že pokud se nebudou řídit pokyny, dopadnou stejně jako jednička. Samozřejmě mě smrt subjektu netěší, ale pro pokrok je třeba přinášet oběti! Atmosféra je značně napjatá.”

 

Při čtení mě celou dobu mrazilo, ale teď jsem úplně ztuhnul. Proboha, na ty jejich šílený pokusy někdo zemřel! Ofotil jsem jen několik prvních stran deníku, kolik dalších lidí ještě zahynulo? Umřu taky? Musím se za každou cenu podívat do íčka, nechce se mi pořád uvěřit, že se to opravdu děje!

 

„Subjekt č. 5                                                                                            18.7.

Po úmrtí jedničky jsou ostatní subjekty ke všemu mnohem svolnější. U pětky jsme provedli liposukci tuku, byl to její vlastní nápad.

 

Subjekt č. 3                                                                                              24.7.

Subjekt odmítá jíst maso a živočišné bílkoviny, požaduje jen zeleninu. Souhlasil jsem ze zvědavosti, jak se tato změna projeví v dlouhodobém horizontu.

 

Subjekt č. 5                                                                                              15.8.

Redukce hmotnosti pomocí liposukce byla neúčinná, buňky se za necelý měsíc obnovily do původního stavu. Zklamání.”

 

Poslední dvě nafocené strany byly tak rozmazané, že se nedaly přečíst. Fotil jsem je v příliš velkém spěchu. Přesto jsem všechno z telefonu odeslal šéfredaktorovi a připojil stručné vysvětlení, proč jsem se neozýval a co mi provedli.

Čekal bych, že po zjištění, co se tu opravdu děje, rozrušením neusnu, ale z psychického vyčerpání jsem okamžitě zabral, jako když mě do vody hodí.

 

* * *

 

Následující den jsem znechucený a nanejvýš pobouřený uhodil na Linu: „Celou dobu mi jen lžete! Moc dobře víte, k čemu tu dochází, ale navykládala jste mi akorát spoustu pohádek!”

„Co přesně máte na mysli?” nakrčila obočí.

„Děláte pokusy na ženách! Vězníte je, mučíte je, a i když to nemáte vůbec pod kontrolou, hrajete si s jejich buňkama. Některé dokonce zemřely!”

„Ou!”

„Co ou? Budete se pořád dušovat, že o ničem nevíte?”

„Nebudu.”

„Tak proč jste mi lhala? Jak vám mám teď v čemkoliv věřit?”

„Pítře, nemohla jsem vám prozradit celou pravdu. Změnil byste své chování a začal být okamžitě podezřelý. Schwarz by z vás všechno dostal a tím byste ohrozil i mě. Mrzí mě to, ale nemohla jsem jinak. Musela jsem vám navykládat spoustu polopravd i vyslovené lži. Pro mé i vaše bezpečí.”

„Hmm. Možná ano, možná ne. Stále mi chcete tvrdit, že nevíte, co je v íčku a nikdy jste tam nebyla?”

„Tuším, co v něm je, ale opravdu jsem tam nikdy nebyla. Ani být nechci.”

„V tom případě se do něj musím dostat. Abych to viděl na vlastní oči a získal důkazy.”

„Proč jste tak tvrdohlavý? Jen nás tím přivedete do neštěstí. Proč nepočkáme na vaši loď a neutečeme odsud bez rizika odhalení?”

„Musím znát pravdu!”

„Ta vaše pravda nás oba zabije!”

„Prostě musím. I kvůli Danovi.”

Rozrušená odešla, když pochopila, že mě neodradí.

V největším poledním vedru jsem se vytratil z tábora a zamířil k dieselovým generátorům elektrické energie. Lině se sice můj plán stále nepozdával, ale přesto mi sehnala zavírací nůž a štípací kleště.

Přepižlat nepříliš velkým zavírákem gumovou izolaci kabelu a potom přeštípat malými štípačkami jednotlivá měděná vlákna není žádná legrace. Koupal jsem se v potu, který mi neustále odkapával z čela, špičky nosu i z konečků vlasů. Skončil jsem zcela vyčerpaný.

Téměř přeříznutý vodič zakryl položený kámen. Poškození tak nebylo patrné na první pohled. Ve skutečnosti držel kabel pohromadě jen na kousku plastové izolace. Po návratu do tábora jsem se vykoupal v moři a pak už jen odpočíval.

Další den jsem promýšlel vniknutí do íčka, ale plán měl stále několik zásadních trhlin. Co budu dělat, když Lina přeruší kabel ze solární elektrárny, proud vypadne a následně zjistím, že zámky jsou jištěné záložním akumulátorem? Netušil jsem, jak zjistit, jestli ho obsahují. Lina také nevěděla a zeptat se nemohla, aby nevzbudila pozornost. Zkoumal jsem dveře naší budovy, ale moc moudrý jsem z nich nebyl.

Co když se dovnitř dostanu, ale narazím na strážného? Muži měli obušek, paralyzér a vysílačku, kterou mohli přivolat pomoc. Nejsem žádný rváč, abych ho rychle a spolehlivě složil.

Co dělat, pokud budu uvnitř, ale náhle naskočí proud a spustí se alarm? Nebo mě uvidí obsluha kamer a alarm spustí ona. Případně kontaktuje další strážné, kteří na mě budou čekat při východu ven.

Také je možné, že v rámci natrénovaného krizového scénáře někdo z ochranky zamíří přímo do íčka nebo bude obcházet hranice tábora. Spousta „co by kdyby”. Nesmím takhle uvažovat nebo se k akci nikdy neodhodlám. Jestli se dovnitř dostanu, budu muset ve vlastním zájmu spěchat.

Pobolívala mě pořád hruď, zřejmě od včerejšího trápení s kabelem. Prohlížel jsem se v zrcadle, jestli nemám větší prsa, ale přišla mi pořád stejná.

 

* * *

 

Jak se někdy stává, všechno bylo úplně jinak. Došlo k zásahu shůry, pomohla nám sama příroda. Den začal jako každý jiný, ale odpoledne se najednou během okamžiku zatáhlo. Nakupila se bouřková mračna a začal vát silný vítr. Personál nás zahnal na pokoje s tím, že se blíží tropická bouře.

Sledoval jsem z okna zběsilé zmítání korun palem. Vzduchem lítalo listí i menší větve. Ještě víc se setmělo. Nejprve se jen bezhlučně blýskalo v dálce. Potom jsme slyšeli se stále kratší časovou prodlevou i hrom, až nakonec bouře vtrhla do tábora. Nebeská stavidla povolila a na zem dopadaly úplné provazce vody.

Blýskalo se kolem nás, hluk hromů byl ohlušující. Klikaté ohnivé čáry pronikaly i přes zavřená víčka. Po jednom takovém rozeklaném ohnivém kopí a příšerné ráně zhasla všechna světla a přestala fungovat klimatizace. Proud vypadl. Že by blesk uhodil do elektrárny? Jedinečná příležitost pro průzkumnou akci, která se už nemusí opakovat!

Čekal jsem chvíli, jestli světla nezačnou znovu svítit, ale žádná změna. Vykoukl jsem na chodbu a nebyl jsem jediný, koho to napadlo. Nejisté nebo rozhořčené hlasy si hlasitě stěžovaly, že přece měly naběhnout naftové generátory. Zapadl jsem zpět do pokoje. Dveřmi odejít nemohu, ale co oknem?

Natáhl jsem na sebe nepromokavou větrovku s kapucí, do vnitřní kapsy schoval telefon a přešel k oknu. Otevřel jsem ho a zápolil s větrem. Nakonec jsem musel otevřené křídlo zajistit překlopeným stolem, jinak by s ním vítr lomcoval a hluk by mohl přilákat nějakého zvědavce. Síť proti hmyzu držela na suchém zipu. Odtrhl jsem cíp a seskočil do toho božího dopuštění. Síť jsem zase přichytil zpět.

Přikrčený pod úroveň oken jsem běžel podél budovy. Blesky osvětlovaly terén jako gigantická stroboskopická lampa. Ze všech stran do mě bušil déšť spolu s kousky poletujícího rostlinstva. U staveb se šlo relativně dobře, nepotřeboval jsem vidět, stačilo rukou tápat po stěně. Na volném prostranství jsem však v souboji s větrem musel místy kráčet předkloněný téměř v pravém úhlu.

Bez nehody jsem přiběhl na dohled skladu I. Strážný bude určitě schovaný ve své boudě, proto jsem ji obešel velkým obloukem. Přikradl jsem se obezřetně ke vstupu z druhé strany, ztuhnul a snažil se zahlédnout hlídače. Nehledě na hromy, samotný vítr s deštěm dělaly takový rámus, že nic jiného slyšet nebylo. Blesky na zlomek vteřiny všechno osvítily, ale i tak jsem muže neviděl. Možná se běžel schovat do budovy. Doufal jsem, že ne do íčka, i když by to bylo na druhou stranu logické, protože bylo nejblíž.

Přistoupil jsem ke dveřím do skladu. Na čtečce čipových karet svítila červená kontrolka. Zatraceně, zámek má náhradní zdroj energie. Mé obavy se naplnily. Přitom čtečky u zámků pokojů na ubytovně po výpadku proudu nesvítily. Akumulátor měly zřejmě jen některé kritické zámky. To není spravedlivé! Zkusil jsem dveře přesto otevřít, ale ani se nehnuly. Jsem v háji! Omyl, nebyl jsem v háji. Až v následující chvíli, kdy mi na rameno dopadla těžká ruka.

„Co tu děláte? Máte bejt na ubytovně!” křičel na mě strážný ze všech sil, abych ho měl vůbec šanci slyšet.

Dokonale mě zaskočil. Napůl jsem se otočil, srazil jeho ruku z ramene a chtěl ho od sebe odstrčit. Byl ale úplně jiná váhová kategorie, sotva se zakymácel. Na oplátku mě udeřil pěstí do hrudi takovou silou, až jsem popošel několik kroků vzad. Ke vší smůle jsem potom o něco zakopl a upadl na záda. Strážný na víc nečekal, přiskočil a zaklekl mě. Sahal k pasu pro pouta, aby mě úplně zpacifikoval.

Zašátral jsem zoufale kolem sebe a nahmatal tlustou větev, která mi podrazila nohy. Popadl jsem ji jednou rukou a vší silou udeřil strážného do hlavy. Spadl do strany, ale oklepal se a začal se zvedat na všechny čtyři. Vyskočil jsem a znovu ho přetáhl větví, tentokrát do zátylku. Po této ráně skončil zpátky na zemi a přestal se hýbat. Doufám, že jsem ho nezabil!

Se značným úsilím jsem strážného dotáhl do budky. Zatím dýchal, zřejmě byl jen omráčený. Spoutal jsem mu preventivně ruce za zády a klíčky od pout zahodil co nejdál do tmy. Po jeho bleskovém prohledání jsem si přivlastnil vysílačku spolu s přístupovou kartou a taktickou baterkou. Po dalším zvážení jsem ho obral i o teleskopický obušek s paralyzérem. Pokud narazím na dalšího člena ochranky, nebudu alespoň úplně bezbranný.

Přiložil jsem kartu ke čtečce, červená barva přeblikla na zelenou a dveře šly bez problémů otevřít. Vstoupil jsem, zavřel za sebou a zůstal ve tmě.

Rozsvítil jsem baterku. Prostor ze všeho nejvíc připomínal předpokoj nebo jakousi předsíň bez oken. Malý stůl, dvě židle, věšák a další dveře. Přiložil jsem k nim kartu, čtečka poslušně pípla, zezelenala a mohl jsem pokračovat. Stál jsem na začátku dlouhé chodby plné kovových dveří se špehýrkami ve výši očí. Každá vybavená posuvnou krytkou. U dveří byla dále přišroubována cedulka s číslem a čtečka čipových karet. Konečně jsem uvnitř! Povedlo se mi to!

S napětím jsem přešel k nejbližším dveřím a odsunul krytku. Skrývala zamřížované okénko. Posvítil jsem dovnitř a vzápětí se opřel o dveře, abych neupadl, protože se mi slabostí podlamovala kolena. Uviděl jsem monstrum! Ženu – monstrum!

Několik úderů srdce jsem musel přemýšlet, co mám vlastně před očima. Ženu obvyklých tvarů, která byla hrudí srostlá s organickým kožovitým útvarem. Obřím útvarem velkým skoro jako ona sama! Vlastně dvěma útvary nebo snad živočichy, protože to bylo živé. Hýbalo se to, zachvívalo, vrásnilo svou kůži. Ženiny oči prozrazovaly počínající šílenství.

„Prosím,” hrubě zaskřehotala, jako by už dlouho nemluvila. „Prosím, zabijte mě!”

Teprve teď jsem si uvědomil hrůznou skutečnost a málem omdlel. Žádný tvor, ten obří útvar byla její ňadra! Její monstrózně narostlá ňadra! Tak velká, že na nich ležela jako na vrcholu hodně velkého gymnastického míče, neschopna pohybu. Odskočil jsem ode dveří jako opařený. Nešťastnice opakovala svoji prosbu.

Stále v šoku jsem namátkou prohlížel další cely a nacházel v nich ženy v různém stadiu velikosti poprsí. Některé byly přivázané pásy k posteli, jiné na řetězu. Zřejmě se svými vězniteli nespolupracovaly, ostatně to zmiňoval i doktorův deník. V jedné z cel jsem narazil na Evu. Dostalo se jí nečekané odměny za mou zradu.

„Evo?”

Poznala mě po hlase a zapřísahala, abych ji pustil. Nejsem ale úplný blázen, nenechám se napálit podruhé. Když jsem zavřel špehýrku, provázely mě její nadávky a bušení do dveří.

Se skomírající baterií telefonu jsem skrz mříže pořídil co nejvíce důkazních fotografií a kvapně opustil vězení. Nebylo na co čekat – pokud mě chytnou, skončím v jedné z cel. Musel jsem okamžitě utéct. Bouře venku zatím příliš nepolevovala. Napůl promočený a pořádně vyčerpaný jsem se probojoval pod okno Linina pokoje. Zabušil jsem na sklo, znovu a znovu, dokud si toho v rachotu živlů nevšimla a nešla se podívat, co se děje. Když mě poznala, pootevřela okno.

„Byl jsem v íčku, ale v sebeobraně jsem omráčil a spoutal strážnýho. Netuším, jak dlouho potrvá, než ho někdo najde. Sbalte si rychle nejnutnější věci, musíme zmizet!” vychrlil jsem na ni.

Pronesla něco nepublikovatelného na mou hlavu. Díky bleskům jsem viděl, že přeběhla ke skříni, vytáhla batoh a začala do něj házet různé věci. Raději jsem se přikrčil, abych nebyl příliš nápadný. Ani ne za pět minut stále vedle mě.

„Pojďte za mnou,” rozkázala a vydala se do tmy.

Držel jsem se jí v patách jako klíště a přidržoval se oděvu, abychom se nerozdělili. Proběhli jsme snad nezpozorováni táborem, pokračovali po cestě vedoucí k přístavu a pak zabočili na sotva znatelnou pěšinu. Výzkumný komplex byl dostatečně daleko, proto jsem svítil na cestu strážcovou baterkou.

Prodírali jsme se úzkým průsekem v džungli. Mokré větve nás švihaly po obličeji i těle, chytaly za lýtka, jako by nás nechtěly nechat odejít. Po náročné cestě pralesem jsme se vynořili v malé písčité zátočině. Na břehu ležely dva motorové čluny zakryté plachtami, přivázané k palmám. Další z důležitých informací, které Lina nepokládala za nutné mi sdělit!

Moře bylo rozbouřené, nepřipadalo v úvahu, že bychom teď vypluli. Velkým kamenem jsem mlátil do motoru jednoho člunu, až vypadal dostatečně poškozený. Pak jsem člunu pro jistotu ještě prorazil dno. Tím jsem snad zamezil pronásledování po moři.

Tiskli jsme se k sobě pod stromy a čekali, až bouře poleví. Nehledě na počasí a naši situaci bylo velmi příjemné vnímat Linino hřejivé vzrušující tělo. Chvílemi jsem zapínal vysílačku, jestli nás nehledají, ale nic jsem neslyšel. Jen praskání atmosférických poruch.

Počasí se zklidnilo teprve nad ránem, při prvním náznaku úsvitu. Společnými silami jsme dovlekli člun na vodu a zápasili s vlnami, které se ho snažily dotlačit zpět na pobřeží. Po nadlidském úsilí se mi podařilo přidržet člun na dostatečně hluboké vodě, aby mohla Lina nastartovat motor. Náhradní klíčky měla již delší dobu uložené ve svém pokoji, ale přesto mi o člunech a skrytém přístavišti neřekla. Naskočil jsem do člunu a popadl kormidlo motoru. Začali jsme konečně vítězit nad přílivem. Ale tím naše štěstí skončilo.

Divoce jsme se pohupovali na mohutných vlnách a vzdalovali se jen pomalu od pobřeží, když se za námi objevily postavy. Na břeh přiběhli zaměstnanci ochranky v čele s doktorem Schwarzem. Když objevili poškozený člun, křičeli na nás, ať zastavíme, ať se vrátíme. Samozřejmě jsme nereagovali. Pak se Schwarzovi několikrát zablesklo z ruky. Ten parchant po nás střílel!

Na následující scénu nikdy nezapomenu, často mě budí ze spánku. Držel jsem pevně madlo kormidla, Lina seděla na přídi. Náhle sebou trhla, podívala se na mě překvapeně s očima dokořán rozšířenýma, na hrudi jí vykvetl červený květ a ona se pozadu skácela do moře.

Vrhnul jsem se k ní, ale byl jsem příliš pomalý. V černé rozbouřené vodě jsem ji už nezahlédl. Kolem hvízdaly další střely, proplížil jsem se proto k motoru, srovnal člun proti vlnám a ve skrčené pozici plul dál. Fungoval jsem automaticky jako robot. Schwarz postřelil Linu!

Další dění mám jako v mlze. Odplul jsem do bezpečné vzdálenosti od břehu a několik dní se držel na dohled země. Trápila mě žízeň a spalující slunce, protože jsem s sebou žádné pití a vlastně ani jídlo neměl. Připlout zpět k ostrovu jsem si netroufal. Pokud měla Lina nějaké zásoby v batohu, skončily spolu s ní na dně moře.

Můj dobrý kapitán se naštěstí vrátil dřív než za odhadované tři týdny. Připlout přesně, našel by už jen mou mrtvolu. Všiml si člunu, se kterým si pohrávaly vlnky, a připlul blíž. Námořníci mě vytáhli v bezvědomí na palubu a potom vzkřísili. Řekl jsem prý jen, ať plují za každou cenu pryč od ostrova a zase omdlel vyčerpáním.

 

* * *

 

„Co se dělo dál?” zeptala jsem se zcela stržená Petrovým vyprávěním.

„Než jsme dopluli do přístavu, zmátořil jsem se. Běžel jsem ihned na policii a podal výpověď o ostrově, jeho obyvatelích a nezákonných pokusech. Měli mě za blázna. Několik tejdnů jsem je přemlouval a denně otravoval, než se uvolili na ostrov podívat. Vymínil jsem si, že pojedu s nima.”

„Takže všechny zatkli a obvinili? Na žádnou takovou kauzu si nevzpomínám...”

„Ani náhodou. Když jsme vstoupili na ostrov, bylo všechno pryč. Buď odvezený nebo vypálený do základů. Měli spoustu času k zahlazení stop. A já měl štěstí, že mě potom nezavřeli do blázince.”

„Počkejte, ale co vaše snímky a záznamy v telefonu?”

„Mořská voda bohužel všechno zničila, když jsem bojoval s rozbouřeným mořem a člunem.”

„A důkazy, které jste posílal šéfredaktorovi, než vám sebrali techniku?”

„Milá zlatá, ve hře byly mnohem větší síly a nadnárodní zájmy. Lina mi to několikrát naznačovala, ale já byl tvrdohlavej mezek. Než jsem se vrátil do Čech, navštívili šéfa podivní chlápci. Popisoval je, jako by z oka vypadli agentům v Men in Black.

Drahý obleky vyboulený v podpaží, oči chladný, pohyby úsporný a pružný. Všechno na místě profesionálně smazali, jinak zničili nebo si odnesli. Nechtěl o tom moc mluvit. Bylo vidět, že ho pořádně vyděsili. Řekl mi, ať mlčím jako hrob, že kdyžtak stejně všechno popře.”

„Ale to přece nejde!” rozhorlila jsem se na nejvyšší možnou míru. „Nemůže jim to jen tak projít!”

„Bohužel může a projde. Po příjezdu domů ke mně ti chlápci přišli taky. Nebo možná jejich kolegové. Prozradili mi, že stárnu desetkrát rychleji než normální lidi a že ani nemá cenu mě zlikvidovat. Ať si užiju posledních pár let života. Pokud promluvím, stejně mi nikdo neuvěří. Jestli si ani tak nedám pokoj zavřou mě do psychiatrickýho ústavu. Zcela vážně vám doporučuju nechat si pro sebe, co jste se dnes dozvěděla.”

„V žádném případě! Všechno zveřejním!”

„Když mě změnili, bylo mi třicet pět. Teď jsem biologicky mnohem starší, ač to vzhledově není poznat. Na lodi i potom jsem si jídelníček moc nehlídal, a proto mi prsa narostly do týhle velikosti. Na ostrově bolely, protože už pomalu rostly. Nechtěl jsem tomu věřit, ale nakonec uvěřil.

Od tý doby každej den cvičím a úzkostlivě si hlídám kalorie. Mám stále před očima tu chuděru, co se nemohla hejbat. Počítám, že ženy, které prošly terapií a následně si hlídaly postavu, aby jim prsa nenarostly do monstrózních rozměrů nechali v klidu dožít. Stejně jako mě.”

„Je to zvěrstvo! Musíme všem říct pravdu!” nenechala jsem si to rozmluvit.

Naklonil se a pošeptal mi do ucha, kdo celý projekt financoval. Hrklo ve mně, ale nemínila jsem se nechat zastrašit. Rozloučili jsme se srdečně. Já v bojovém rozpoložení, on smířený s osudem.

 

* * *

 

Ještě tu noc jsem napsala dlouhý článek, dá se říci své životní žurnalistické dílo, a odeslala ho šéfredaktorce. Byla nadšená!

Třetí den mi zavolala, že článek nikdo nevytiskne. Ať na něj úplně zapomenu, pokud chci zůstat v branži a vlastně i na světě.