Leží v posteli, teplou peřinu až po bradu, přesto se chvílemi zimničně zachvěje. Matka se jí ptala, ještě než odešla před půl osmou na noční směnu, jestli si ukuchtí něco k večeři, že dneska nestíhá.

 

„Jasně,” zamumlala Lucie, „jen běž, ať ti neujede autobus.” Slib splnila, osmažila chleba ve vajíčku a doplnila hořčicí, kečupem a sýrem. Za půl hodiny ho na toaletě vyzvrátila. Rovnou se pak osprchovala, natáhla pyžamo a šla si lehnout. V pokoji nechala rozsvíceno, protože nehledě na to, jak moc je unavená stejně neusne. Podobně jako předchozí týdny.

 

Útroby se jí křečovitě svírají, na nedávno umytém a voňavém těle vystupuje studený pot. Každou chvíli zalétne vyplašeným pohledem k budíku. Velké digitální číslice ukazují teprve půl jedenácté. Mohla by zbývající čas využít k učení se do školy, ale nemůže se soustředit, písmena se rozmazávají před očima. Jedenáct, stále spousta času. Obemkne prsty rukojeť sekáčku na maso. Plast sice nezahřeje, ale ani nestudí. Minuty plynou jak naschvál pomalu. O půlnoci se ozývá zabušení na dveře. Je tu!

 

* * *

 

Poprvé ho potkala, když se vracela večer ze cvičení. Podezřelé individuum v rozdrbaných špinavých džínách, opírající se ramenem o plastovou stěnu zastávky. Překřížené nohy vězely v zablácených a okopaných nápadných botách nazývaných koně. Oblečenou měl ušmudlanou kostkovanou košili, která jen částečně zakrývala kožený opasek s masivní oválnou kovovou sponou. Mastné černé vlasy se mu draly zpod vlněné čepice, kterou dříve nosili především námořníci a dělníci v docích.

 

Šeřilo se, brzy se rozsvítí lampy. Zastavila v dostatečné vzdálenosti, ale i tak k ní občas zavanul odér alkoholu, nemytého těla a bůhvíčeho dalšího. Nechápala těch několik odvážlivců, kteří stáli poblíž pobudy, jak se vydrží nepozvracet. Sama měla co dělat, přitom dýchala jen mělce ústy. Když vstupovala do autobusu, všimla si, že muž nastupuje také, proto přešla na druhý konec vozu. Při jejím štěstí budou ještě i společně vystupovat... Jako by to přivolala, opravdu se zvedl před stejnou stanicí. Zůstal stát na chodníku pod lampou pouličního osvětlení a rozhlížel se bezradně dokola. Procházela chvatně kolem a snažila se nedýchat, když ji chytil za rukáv.

 

„Slečinko, nevíte, kde bydlej Šámalovi?” zeptal se hlubokým chraplavým hlasem. Leknutím téměř nadskočila.

 

„Ne-neznám je,” zakoktala se. Zblízka vypadal děsivě. Obličej s několikadenním prošedivělým strniskem hyzdila dlouhá jizva začínající nad obočím. Táhla se přes levé oko těsně kolem kořene nosu a končila u horního rtu.

 

„Nebo aspoň kde bych měl začít hledat, he?” ukázal na množství domů panelového sídliště.

 

„Začala bych asi támhle,” máchla rukou do opačného směru, než bydlela.

 

„Díky,” otevřel ústa ve šklebu, který odhalil pahýly několika zkažených zubů i mezery po zubech již vytržených, a pustil ji.

 

„Prosím,” zachrčela staženým hrdlem a kvapně odcházela k domovu. Cestou se Lucie Šámalová několikrát nenápadně ohlížela, jestli ji ten odporný člověk nesleduje.

 

* * *

 

Lucka pustila brzy nepříjemné setkání z hlavy. Měla svých starostí dost. Studovala druhý ročník střední školy a udržet si na vysvědčení vyznamenání dalo spoustu práce. S matkou žily samy, takže se musela otáčet i v domácnosti. Aby toho nebylo málo, chodila dvakrát týdně cvičit a stýkala se pravidelně se starými kamarádkami i se spolužačkami ze školy. Samozřejmě též pokukovala po spolužácích. Na jednu sedmnáctiletou dívku toho bylo až až.

 

Píchlo ji proto u srdce strachem, když při jednom návratu od kamarádky uviděla toho strašného muže, jak zkoumá zvonky jejich paneláku. Rychle změnila směr a schovala se za roh nejbližšího domu. Srdce jí divoce bušilo. Proč je hledá? Co jim chce? Mamka by měla být doma, nepustí ho dovnitř? Neudělá jí něco, neměla bych raději zavolat policii? Uklidni se! Nevíš, o co jde, tak nepanikař!

 

Chlapík stál nějakou dobu ve vchodu, ale pak se otočil a odešel. Nechápala. Čekala v krytu, dokud neprošel a nezmizel v dálce. Teprve pak přeběhla rychle ke vchodovým dveřím. Ruce se jí třásly, když odemykala. Vyjela výtahem do pátého patra. Byt nebyl zamčený, mamka je doma.

 

„Ahoj mami! Nezvonil někdo, když jsem byla pryč?”

 

„Ahoj Lucko. Nezvonil. Proč, čekáš někoho?”

 

„Ne, nečekám, jen tak se ptám.”

 

„Hmm...”

 

V podvečer odešla matka do práce. Lucka se učila do školy, chvíli koukala na televizi, pak šla spát. Probudil ji zvonek. Celá rozespalá vstala. Kdo to otravuje takhle pozdě, proboha? Došourala se potmě ke dveřím a přitiskla oko ke kukátku. Krve by se v ní nedořezal, přede dveřmi stál odpudivý muž, který se po nich ptal! Panoramatická čočka deformovala obraz, takže vypadal ještě hůř než ve skutečnosti.

 

Ani nedýchala. Odstoupila po špičkách ode dveří a potichu se vytratila z předsíně. Zvonek opět zadrnčel. Vrátila se do postele, led v břiše. Ještě několikrát zvonil, potom klepal na dveře, ale nakonec to zřejmě vzdal, protože nastal klid. Rozrušená Lucie nemohla ještě dlouho potom usnout.

 

* * *

 

Druhý den se zeptala matky, jestli nečeká návštěvu nebo ji nekontaktoval třeba nějaký starý známý. Matka kroutila zamítavě hlavou. „Jak jsi na to přišla?”

 

„Sousedi říkali, že tě prý někdo sháněl,” vymyslela si rychle Lucka. Sama nevěděla, proč neřekla pravdu. Od té doby si všímala více lidí okolo. Do domu začala vstupovat zadním vchodem. Měnila trasy, aby se nepohybovala předvídatelně, nenápadně se otáčela, ale vagabunda nikdy nezahlédla.

 

Přesto, když odešla matka na noční a ona zůstala v bytě sama, zazvonil o půlnoci znovu zvonek. Probudila se vyděšená. Ležela nehybně, pouze hrudník se jí prudce zvedal a tep vyletěl do nebetyčných výšin. Crrrrrrrrrrr! Potom zaznělo klepání klouby na dřevo. Ztuhlá strachem se připlížila ke kukátku. Zase on!

 

„Kůzlátka, kůzlátka, otevřete vrátka,” broukal si. Pak zvedl nečekaně hlavu, přiložil oko k vnější čočce průzoru a zíral přímo na ni. Než ucukla a kukátko zaslepila krytkou, všimla si zvláštní barvy jeho panenky. Skládala se z mnoha hnědých, zelených, černých, šedých, jantarových a modrých skvrnek. Zblízka připomínala složené oko hmyzu.

 

„Kůzlátka, kůzlátka, otevřete vrátka!” zarecitoval tentokrát podrážděně a přešel ke zvonku. Lucie se potichu vzdálila, vklouzla do postele, překryla přes sebe peřinu a zacpala si uši. Zvonění a klepání po půlhodině přestalo, ale i tak usnula až někdy po druhé hodině.

 

* * *

 

Další večer neměla na spánek ani pomyšlení. Před dvanáctou hodinou hlídkovala u dveří a s napětím sledovala chodbu. Přicházel zespodu po schodech. „Návštěva už jdé-é,” protahoval poslední slovo. „Lucinko, otevřiii...” Ztuhla. Jakto, že zná moje jméno? Na zvoncích i na schránce máme napsané jen Šámalovi! Zaklapla krytku a třesoucí se odstoupila od dveří.

 

„Klepy klep!” řekl a zaťukal na dveře. „Lucinko, otevři, pobavíme se spolu. Skoro nic se ti nestane, slibuju. He, he, skoro nic!” Klesla u protější stěny na zem, přitáhla kolena k bradě a přitiskla si dlaně na uši.

 

„Lucino! Okamžitě otevři!” hlas zhrubl, zavrčel skoro jako zvíře. Buch! Buch! Zabušil pěstí do dveří.

 

„Odejděte, nebo zavolám policii!” vykřikla zoufale.

 

„Buď hodná holka, pusť mě dál,” zněl hlas najednou jako med.

 

„Okamžitě odejděte, jinak volám policajty!”

 

„Ty malá štětko, chceš na mě poštvat chlupatý?” zařval hrdelně a začal mlátit do dveří jako šílenec. „Počkej, až tě dostanu do drápů! Vů-bec ne-bu-du ho-dnej!”

 

Dívka utekla do pokoje a vrhla se po mobilním telefonu. Vytočila číslo 156. Během chvíle se ozvala operátorka městské policie: „Dobrý večer, městská policie.”

 

„Prosím vás, přijeďte! Mlátí nám do dveří nějakej chlap! Nadává, vyhrožuje mi a chce pustit do bytu!”

 

„Zůstaňte uvnitř, v žádném případě neotvírejte! Jak se jmenujete a kde bydlíte?”

 

Mezi vzlyky nadiktovala vše, co operátorka chtěla. Potom za oknem netrpělivě vyhlížela policejní majáky. Během čtvrt hodiny přijelo auto, ze kterého vystoupili dva policisté. Otevřela jim hlavní vchod bzučákem od domovního telefonu. Mrkla do kukátka, ale násilníka neviděla, utekl.

 

Po chvíli přijel výtah, vystoupil z něho policista, ale nadále ho blokoval, aby ho nikdo nemohl přivolat. Jeho kolega přišel po schodech. Odemkla a otevřela dveře.

 

„Dobrý večer, slečno, kde je ten agresor? Nikoho jsme nepotkali.”

 

„Dobrý večer, do poslední chvíle mlátil do dveří. Přestal, až když jste přijeli.”

 

„Zkontroluj to nahoře,” pronesl policista z výtahu ke kolegovi. Ten vystoupal do dalších pater a potom se zase vrátil.

 

„Nikde nikdo. Jestli tu opravdu byl, nemohl se vypařit, vstup na střechu je zamčenej visacím zámkem. Leda by ho někdo schoval u sebe v bytě,” dodal pochybovačně.

 

„Vy mi nevěříte, ale zvoní a mlátí do dveří skoro každou noc,” pronesla ublíženě Lucie.

 

„Nezlobte se, ale nikoho jsme nenašli a sousedy budit nebudeme. Ostatně myslím, že bušení do dveří a křik by je probraly samy o sobě. Na shledanou.” Odjeli, nevěřili jí. Usnula opět až nad ránem.

 

* * *

 

Matce se raději nesvěřila, stačí, že se bojí sama. Začínala být velmi unavená, protože před dvanáctou usnout nedokázala, a když On přestal konečně dělat hluk, koloval jí v žilách ještě dlouho potom adrenalin, díky kterému usínala nejdříve po druhé hodině.

 

„Mami, mohla bych spát dneska u Veroniky? Učily bysme se spolu na čtvrtletku.”

 

„Její rodiče s tím souhlasí?”

 

„Jasně.”

 

„Dobře, tak běž.”

 

Chvíli se opravdu učily, ale pak začaly probírat spolužáky. Který se jim líbí, kdo s kým chodí nebo by chodit chtěl a u toho se každou chvíli chichotaly. Po večeři se osprchovaly a zalezly na kutě. O půlnoci vzbudilo Lucii zvonění zvonku. Ne, prosím ne!

 

„Verčo, vzbuď se! Někdo zvoní.”

 

„Cože? Co blbneš? Nic neslyším. Něco se ti jen zdálo, spi dál,” obrátila se Veronika na druhý bok. Lucie došla s mrazením v zádech ke dveřím a vykoukla kukátkem na chodbu.

 

„Hloupá Lůca! Myslela, že se mi schová!” Za dveřmi stál On a kroutil hlavou.

 

„Prosím, nechte mě být!” měla slzy na krajíčku.

 

„Vždyť ti nic nedělám, holka hloupá. Stačí, když mi konečně otevřeš,” zakmital jazykem oplzle mezi rty.

 

„Jděte pryč!” vykřikla a utíkala zpět do pokoje.

 

„Všude si tě najdu, Lůco! Všude! Jsi moje, jen moje!” slyšela cestou jeho hulákání.

 

Skryla se pod peřinu a ucpala si uši. Do rána oka nezamhouřila.

 

* * *

 

Po předchozí zkušenosti se už nesnažila nocovat jinde. Jednou se zaradovala, když uběhla půlnoc a nic se nedělo. Vyčkávala u pozorovatelny, ale On nepřicházel. Oddechla si. Vtom chodba zmizela ve tmě, výhled zakryla dlaň.

 

„Zavřeno! Otevřeno! Zavřeno! Otevřeno!” Zakrýval a uvolňoval průhled kukátkem. Vůbec ho neviděla přicházet! Jak je to možné? Přešel ke zvonku a stiskl ho. Nic. Lucka předem vyvěsila sluchátko telefonu, protože už nemohla zvonění snášet. Při každém zazvonění sebou trhala, i když zazvonila pošťačka, když chtěl cyklista uvolnit cestu nebo když ve škole ohlašoval zvonek konec hodiny.

 

„Mrcho! Odpojilas zvonek! Crrrrrr! Crrrrrr!” zavrčel nenávistně. Vrátil se ke dveřím, kopal do nich a sprostě jí nadával. Nakonec to nemohla vydržet a volala opět městskou policii. Stejně jako minule přijeli a nikoho nenašli.

 

„Slečno, nemůžete nás bezdůvodně volat. Někde jinde by kvůli tomu mohl třeba někdo zemřít,” domlouval jí důrazně policista.

 

„Ale já si nevymýšlím, opravdu, věřte mi!” přísahala Lucie. Odcházeli s pochybovačnými výrazy.

 

Ráno ji dřív než budík vzbudilo bušení na dveře. Proboha, už i ráno? Vždycky přece přicházel o půlnoci a nejpozději po hodině odešel! Nechtěla tam jít, ale bušení nepřestávalo. Nakonec se přiblížila bázlivě ke dveřím a vyhlédla ven. Na chodbě přešlapovala naštvaná matka. Rychle otočila klíčem a otevřela jí.

 

„Můžeš mi říct, proč necháváš klíče v zámku?” spustila rozlíceně. „Půl hodiny tu stojím, klepu a ty nic.”

 

„Promiň, mami, včera jsem je zapomněla vyndat. Spala jsem tak tvrdě, že jsem nic neslyšela,” omlouvala se Lucka.

 

„Zkoušela jsem nejdřív zvonit, ale zvonek nefunguje.”

 

„Hele, telefon vypadnul,” zavěsila Lucie sluchátko, které v noci vyvěšovala.

 

„Hmm,” zamručela nakvašeně matka.

 

* * *

 

Šílené noci pokračovaly, policisté k ní nechtěli zbytečně jezdit, proto je už ani nezkoušela volat.

 

„Lucko, pojď sem,” zavolala matka, když se vrátila z třídní schůzky. Lucie poslušně napochodovala a matka pokračovala: „Co se děje? Neuvěřitelně se ti zhoršil prospěch. Z jedniček na čtyřky! Můžeš mi to vysvětlit?”

 

„Nějak se mi teď nedaří...”

 

„Houby nedaří! Máš kluka? Jsi v tom?”

 

„Ne, mami, opravdu ne! Nic se neděje.”

 

„Promiň, ale nevěřím ti. Jsi apatická, máš pořád kruhy pod očima, nestýkáš se s kamarádkama ani ony nechodí k nám. Něco není v pořádku! Doufám, že mi to včas řekneš, než dojde k nějakýmu maléru.”

 

„Neboj, mami, řeknu, slibuju.”

 

* * *

 

Útroby se jí křečovitě svírají, na nedávno umytém a voňavém těle vystupuje studený pot. Každou chvíli zalétne vyplašeným pohledem k budíku. Velké digitální číslice ukazují teprve půl jedenácté. Mohla by zbývající čas využít k učení se do školy, ale nemůže se soustředit, písmena se rozmazávají před očima. Jedenáct, stále spousta času. Obemkne prsty rukojeť sekáčku na maso. Plast sice nezahřeje, ale ani nestudí. Minuty plynou jak naschvál pomalu. O půlnoci se ozývá zabušení na dveře. Je tu!

 

Lucie kráčí do předsíně se sekáčkem v ruce. Neumí s ním zacházet, ale dodává jí větší pocit bezpečí.

 

„Lucinko! Otevři mi, prosím tě, zapomněla jsem si doma klíče,” slyší svoji matku. Proč se vrátila domů? Má být přece v práci! Nevěřícně se podívá kukátkem. Matka s kabelkou v ruce stojí před prahem.

 

„Lucinko, rychle otevři! Jde za mnou po schodech nějakej divnej chlap v čepici a smrdí jako bezdomovec.”

 

Měla stále trochu pochybnosti, nadále však neváhala. Vždyť za mamkou jde On! Odemkla, ale v náhlém vnuknutí zasunula bezpečnostní řetízek do drážky dveří. Pootevřela.

 

„Konečně!” pronesla matka. „Lucino, co to má znamenat? Sundej okamžitě ten řetěz!” pokračovala náhle změněným hlasem. Do škvíry mezi dveřmi se vsunula špinavá ruka podobná pařátu s dlouhými, zkroucenými nehty a šátrala po řetízku. Jeho ruka!

 

Lucie v nejvyšší panice přirazila dveře, ale byl silnější, začal je rozevírat. Uvědomila si, že drží sekáček. Nerozmýšlela se ani vteřinu a sekla. Stále se snažil vyvléknout řetěz, nehledě na zranění. Sekla znovu a ještě jednou. Řval bolestí a ruku konečně stáhl. Okamžitě přibouchla uvolněné dveře a otočila klíčem. Z chodby se ozýval zvířecí ryk. Pohled do kukátka. Přestal se vydávat za její matku, měl zpět svoji podobu s obličejem zkřiveným nenávistí. Rozběhl se po celé délce chodby a narazil do dveří, až poděšeně uskočila. A znovu a znovu, jako by je chtěl ramenem vyrazit.

 

Otřesená Lucie sledovala krev kanoucí z ostří na koberec. Tohle bylo psycho! Zavolala opět policii. Všichni operátoři ji znali a nevěřili jí. Tentokrát však tak dlouho prosila a zapřísahala je, že drží v ruce sekáček od krve, až nakonec hlídku poslali. Policisté přijeli, ale kromě dívky v pyžamu s krvavým sekáčkem v ruce nikoho nenašli.

 

„Slečno, podejte mi ten sekáček,” pronesl jeden z policistů.

 

„Ne, ne, co když se vrátí?” odpovídala a očima vyděšeně přebíhala z jednoho na druhého.

 

„Nikdo kromě nás tu není, dejte mi ho, prosím.”

 

Už už mu ho podávala, když se na schodech zjevil On. „Támhle je!” máchla sekáčkem ke schodům, až málem zasáhla hlavu policisty před ní. Oba se prudce otočili, ruce přesunuli k pouzdrům pistolí. Schodiště zelo prázdnotou. Lucie mávala sekáčkem směrem k Němu: „Na schodech, copak ho nevidíte?”

 

„Slečno, ten sekáček prosím!” Policista chytl komíhající se paži a nástroj jí jemně vykroutil z prstů. „Oblečte se, pojedete s námi,” dodal potom.

 

„Co? Proč?” nechápala Lucie.

 

„Sepíšeme na služebně protokol. Taky necháme provést rozbor krve,” vysvětloval policista vlídně. Nechtěla nikam jít, ale byli neoblomní. Při odchodu zahlédla Jeho, jak se posměšně šklebí a ukazuje vztyčený prostředníček.

 

Po standardním výslechu ji nad ránem odvezli ke smluvnímu psychiatrovi, kterého museli předtím vzbudit. Byl sice hodný, ale už toho na ni bylo moc, sesypala se. Dostala injekci na uklidnění, a když přestala plakat, všechno mu vyprávěla. Lékař vytáhl ze šuplíku skicář s tužkou a naléhal, aby muže nakreslila. Po několikátém pokusu podobizna konečně odpovídala. Potom zkoušeli sestavit portrét na počítači. Zde byl výsledek ještě lepší. Podezřelý však neodpovídal nikomu v policejní databázi.

 

Nakonec odebrali Lucii krev, aby vyloučili, že se zranila sama. Odcházela s prášky na uklidnění v kapse. První týden měla užívat jen půlku na noc, druhý týden půlku ráno a půlku večer. Každý následující týden měla přidat půlku prášku, až se dostane na dva celé denně. Také měla termín dalšího sezení s psychiatrem.

 

Doma netrpělivě čekala ustaraná matka. „Lucko, kde jsi byla? Přijdu z práce a ty nikde. Ani jsi mi nenapsala!” dodala vyčítavě.

 

„Promiň, mami, musela jsem nečekaně k doktorovi. Hrozně jsem spěchala a zapomněla ti zavolat.”

 

„Takže jsi v tom!”

 

„Ježiši, už zase... Nejsem těhotná, vždyť jsem ti to říkala!”

 

„Proč jsi teda jela k doktorovi? Máš bejt dávno ve škole!”

 

„Prostě mi jen nebylo dobře,” zalhala Lucie a svlékla si rázně bundu, až se jí vysmekla z ruky. Shýbla se pro ni, a když se napřimovala, vypadl z kapsy portrét, který nakreslila u psychiatra. Sehnuly se současně, ale matka byla rychlejší. Podávala dceři papír, když tu si teprve kresbu pořádně prohlédla. Zbledla a o krok ustoupila. Těkala vyděšeným pohledem z papíru na dívku a zpět.

 

„Jdou na mě mdloby, musím si sednout,” zavrávorala. Lucie k ní přiskočila, podepřela ji a pomohla jí dojít ke křeslu. Matka se do něj bezvládně sesula, v ruce stále svírající list papíru. Po notné chvíli promluvila: „Taky ho vidíš?” mávla ve vzduchu portrétem. Teď se pro změnu začaly podlamovat nohy Lucii, klesla do druhého křesla.

 

„Jak taky? Ty ho znáš?” ptala se dcera přiškrceným hlasem.

 

„Pronásledoval mě, když jsem byla zhruba ve tvým věku,” přejela si matka dlaní přes obličej. „Nedal mi chvíli pokoj. Nikdo jinej ho ale neviděl a tak mi nevěřili. Skončila jsem na čas v blázinci,” utřela si náhle vlhké oči.

 

„Nikdy jsi o tom nemluvila,” špitla dcera.

 

„Divíš se?”

 

„Ne.”

 

Nastalo ticho, na jehož konci zavládlo porozumění. Dcera vylíčila matce úplně všechno, včetně ranních událostí.

 

„Lucinko, nesmí se ti stát to samý co mně! Nesmíš se nechat zavřít do ústavu!” pronesla rezolutně matka. „Musíš ho porazit, ale sama.”

 

„Ráda bych, ale nevím jak! Tobě se to povedlo?”

 

„Ano. Když mě propustili, stále se mi zjevoval. Doktorům jsem lhala, abych byla volná. Pustila jsem ho v noci do domu a v každý ruce měla připravenej velkej kuchyňskej nůž. Zasadila jsem mu desítky ran.” Lucka si šokovaně zakryla otevřená ústa.

 

„Co se stalo pak?”

 

„Zmizel. Žádný tělo, zůstala jen krev, kterou jsem pečlivě umyla. Od tý doby jsem ho neviděla.”

 

* * *

 

Odbila půlnoc.

 

„Kůzlátka, kůzlátka, otevřete vrátka...”

 

„Jen pojď dál, zmrde, čekám už na tebe!” odpověděla Lucie, schovávající za zády dva zbrusu nové, jako břitva ostré sekáčky.