Bytost zvaná Profesor dokončovala své vrcholné dílo. Nejednalo se zdaleka o první pokus, protože výtvor doposud nikdy dlouho nepřežil, natož aby se dále vyvíjel. Pokud ho nevyhubila místní fauna nebo flóra, nedokázal se dostatečně rychle přizpůsobit klimatickým změnám planety.

Z předchozích nezdarů si vzal Profesor ponaučení a na této verzi pracoval skutečně velmi pečlivě, nic neponechal náhodě. V přípravné fázi zaznamenával chování rozličných živočichů v celém známém vesmíru a jejich boj o přežití. Data pak dlouze analyzoval a výsledky zúročil v projektu. Nespěchal, čas pro něj nic neznamenal.

Nyní, v okamžiku finální kompletace sledoval kritickým zrakem počínání podřízených, na jehož konci měl vzniknout výtvor blížící se k samotné hranici dokonalosti. Nejprve bytost zvaná Technik sestavila kostru a na ni opatrně nasadila řídicí centrum.

„Výborně,” zaradoval se Profesor, „připevněte vnitřní díly a potom nastříkejte ochranný obal.”

Slunce stálo téměř v polovině své dráhy, když s tím skončili. Teď museli počkat, až ochranná vrstva zaschne a stane se dostatečně pružnou. Jak se sluneční kotouč začal sklánět k obzoru, pustili se opět do díla, když zvolna napouštěli tekutiny.

„Nezapomeňte na rezervy, musí to být ze tří čtvrtin chlazené!”

„Jasně, šéfe,” uklidňovala Profesora bytost zvaná Mechanik.

„Jak je daleko druhá skupina?”

„Čepujou dovnitř poslední díl šťávy.”

„Ať si pospíší, brzo se začne stmívat. Chtěl bych je mít oba hotové během jednoho denního cyklu.”

Když práci dokončili, postavili výtvory vedle sebe. Objekty nebyly totožné, jeden byl o něco menší a jinak tvarovaný.

„Kde vězí Technik? Přišla jeho chvíle.”

„Už běžím, Profesore!” Technik přistoupil k většímu objektu a k řídicímu centru přiložil metalickou krychli. Začala hned tlumeně bzučet a rychle měnila barvy. Po instalaci programu použil jinou krychli na druhý objekt.

„Vážení,” pronesl Profesor slavnostním hlasem, „začíná další, zatím ze všech nejdéle připravovaný experiment. Pevně věřím, že tentokrát bude naše snaha korunována úspěchem. Jakožto tvůrce si neodpustím jeho spuštění.”

Po těchto slovech se popořadě dotkl obou řídicích center zakřivenými dráty. Na jejich koncích se pokaždé vytvořil silný namodralý výboj, který se vzápětí rozpadl na myriády miniaturních blesků přebíhajících chvilku po povrchu. Potom byly blesky pohlceny. Výtvory se nepatrně zachvěly. Program se aktivoval, podprocesy začaly pracovat.

„A jak je pojmenujeme?” zeptal se Technik.

Profesor se na moment zamyslel, než odpověděl: „Nazveme je třeba Adam a Eva.”

* * *

Tvor se vyvíjel. Jeho pud sebezáchovy a snaha o přežití byly tak silné, že byl ochoten bojovat kdykoliv, kdekoliv a s kýmkoliv. Ve víru těchto pudů válčil bez slitování i s vlastním druhem. Vymyslel a vyrobil si nástroje k životu, útoku i obraně. Sdružoval se do společenství, která zvyšovala šance na přežití a umožňovala jedinci bezpečnější i pohodlnější život.

Jak staletí plynula, zvětšovala se mu mozková kapacita i množství uchovávaných informací. Čím méně se musel starat o potravu a bezpečnost, tím více se mohl věnovat objevování světa, který ho obklopoval, zdokonalování nástrojů, jež používal, i zkoumání sebe sama.

Člověk se rozjel a už ho nebylo možné zastavit.

* * *

MUDr. Ing. Špaček, CSc. se už na vysoké škole zaměřil záhy na neurofyziologii. Mozek, jeho nekonečná složitost a procesy, které se v něm odehrávaly, ho přitahoval už od dětství. Proto se po úspěšném absolvování gymnázia dal na lékařskou dráhu s pozdější specializací na neurofyziologii a vše s ní související.

Bylo proto zcela ojedinělé, že se současně zajímal i o výpočetní techniku. Bral svůj koníček natolik vážně, že nakonec vystudoval druhou vysokou školu - České vysoké učení technické - s aprobacemi počítačové inženýrství a systémové programování. Snad ho přitahovala komplexnost velkých sálových počítačů a jejich programových kódů, které se vzdáleně podobaly složité činnosti lidského mozku, nebo chtěl možná jen držet krok s dobou, když se výpočetní technika dostávala do popředí celosvětového zájmu.

Ať tak či onak, po Institutu aplikovaného výzkumu v lékařství byl známý tím, že pro svá bádání a pokusy používal nejmodernější dostupný hardware a software, na které byl schopen vymačkat z vedení a sponzorů finanční prostředky. Většina jeho kolegů, zvláště pak dříve narozených ho měla jednoznačně za podivína. Avšak díky velmi dobře zpeněženým patentům na ovládání počítače tělesně postiženými, které vzešly z jeho práce, měl podporu vedení zajištěnou.

„K čemu je dobré všechno to nákladné vybavení?” nechápali kolegové, „Nám stačí obyčejný počítač za pár peněz a přitom se dobereme stejných výsledků jako on!”

Na podobné řeči se Špaček vždy jen záhadně usmíval a nevšímal si ani leckdy peprných poznámek. Proč by jim měl vysvětlovat, nač speciální techniku používá, když by ho stejně nikdo z nich nechápal?

Poslední roky se při vedlejším výzkumu snažil nalézt důkazy o tom, že počítač může fungovat podobně, ne-li stejně jako lidský mozek. Prostudoval dějiny výpočetní techniky, jak se postupně vyvíjela, stávala složitější, komplexnější, a proces srovnával s vývinem lidského mozku od narození dítěte až po stáří. Zajímal se o moderní fenomén neuronových sítí, které však byly zatím jen čistá teorie. Později srovnával algoritmy, které se běžně používaly v počítačových programech, a hledal jejich analogie v lidském učení a chování. Při svém bádání zabrousil rovněž do psychologie a okrajově i dalších vědních disciplín.

Po dlouhých pěti letech měl konečně hmatatelné důkazy, útržky, že ve fungování obou systémů jistá spojitost je! Kdyby se mu povedlo získat co nejvíce takových důkazů a na základě nich napsat komplexní program, mohl by zkusit emulovat některé činnosti lidského mozku, nebo s ním dokonce komunikovat! Při podobné představě se mu vždy zatajil dech a on se s ještě větší vervou pustil do práce.

* * *

Za dalších čtrnáct měsíců usilovné práce si byl naprosto jist, že spojitost existuje. Objevil desítky pravidel se shodnými principy v obou systémech. Všechny ostatní rozdělané projekty odsunul na vedlejší kolej. Kolegové se divili, co se to s ním zase děje. Zastavovali se u jeho dveří a zvědavě naslouchali, aby po chvíli opět odcházeli a potřásali přitom hlavami.

Na zkoumání pochodů v lidském mozku si zvolil Krejzu, vrátného a strážného v jedné osobě, který na nabídku ochotně kývl, zvlášť po poznámce, že by spolupráce nebyla zadarmo. Pouze ho zajímalo, zda nebude výzkum bolestivý a jestli se mu nemůže nic vážného stát. Po záporných odpovědích byl již zcela klidný. Ostatní vědci se ho ze zvědavosti ptali, cože to s ním Špaček vlastně provádí.

„No, sednu si do křesla, pan doktor mi nasadí na hlavu takovej železnej škopek, z kterýho vedou dráty do počítače. Několik hodin sedim a pan doktor si se mnou povídá. Někdy dostanu i něco k jídlu nebo pití. To je všechno. Akorát škopek trochu studí a brní, ale jinak sem naprosto spokojenej. Pan doktor se často ptá, jak se jako cejtim, na co myslim a tak. Potom kouká do vobrazovky a buší do klávesnice. Nemůžu si stěžovat, přilepším si k platu, popovídám a eště si po službě vodpočinu v pohodlným křesle.”

„Aha,” reagovali vědci, „Špaček zkoumá reakce neuronů na různorodé podněty při rozličných činnostech. Proč s tím ale proboha dělá tolik tajností? Vždyť na toto téma existuje celá řada vysoce odborných studií. Je opravdu praštěný, možná i trochu blázen!”

* * *

Konečně měl nashromážděné potřebné množství dat. Teprve teď nastane skutečná práce, vše doposud byly jen přípravy. Hlavním cílem projektu bylo napsat program, který by umožňoval komunikovat s lidským mozkem. Nemělo by jít o nemožný úkol, když v obou systémech odhalil tolik procesů vykazujících vysoké procento shody. Znovu se ponořil do práce. Krejzu na čas propustil s tím, že ho později ještě bude potřebovat.

„Jasná věc! Dycinky vám, pane doktore, rád pomůžu. Nikoho jinýho nehledejte, když už sem v tom zapracovanej!”

A psal... a psal... a psal... Běžně měl tmavé kruhy pod očima z nevyspání, často nevyšel z laboratoře několik dnů. Stal se málo hovorným, veškerou energii věnoval programování. V pracovně se vršily papírové pohárky od kávy spolu s mastnými obaly sendvičů a pizz do neuvěřitelné výše. Přátelé ho nevídali i několik týdnů a všude po ústavu se začalo šuškat, cože to asi je za velký projekt, když na něm pracuje už druhým rokem?

Po dalších šesti měsících byl program téměř hotov. Za tu dobu se doktor Špaček změnil k nepoznání. Napuchlá víčka velká jako tenisáky se stala jeho běžným zjevem. Na bledé pohublé tváři míval několikadenní strniště a shodil nejméně deset kilo. Byl však velmi blízko cíli, vždyť celý poslední měsíc téměř nevycházel z pracovny! I jídlo si nechal nosit, tedy pokud o něj nezapomněl požádat.

Nakonec musel ale kapitulovat a otevřít dveře, neschopen už déle odolávat útokům umíněné uklízečky, která trvala na tom, že musí „ten, s prominutím, pane doktore, svinčík!” uklidit. Přízemní to žena! Co je pořádek v porovnání s vědou, novými objevy a vyššími cíli vůbec?! Nu což, když jí teď vyhověl, bude mít snad zase pár týdnů klid.

* * *

Program byl dokončen, ale potřeboval ještě otestovat a odladit. Opět požádal vrátného, který hned přišel celý rozradostněný.

„To víte, pane doktor, plat mám slušnej, to zasejc jó, né že bych si stěžoval, ale těch pár stovek navíc mně píchne, to teda né že né!”

Dva měsíce ladil programový kód. Šlo o dvakrát delší dobu, než ve skutečnosti potřeboval, ale chtěl si být naprosto jistý, že nic nepřehlédl. Potom konečně nastal vytoužený den D, na který naplánoval finální pokus. Krejza už seděl na svém místě a na hlavě měl „škopek”, jak ho Špaček slyšel mluvit bez respektu o encefalografu, snímači aktivity mozkových vln. Nešlo však rozhodně o standardní přístroj, nýbrž o jeho vlastní vylepšený prototyp, který sloužil pro přenos dat oběma směry. Počítač i přístroj byly zapnuté. Zhluboka se nadechl a spustil program.

V institutu byli ten den všichni jako na trní. Doktor Špaček slíbil řediteli, že konečně předvede výsledek své téměř dvouleté práce, a informace o tom se šeptandou rychle roznesla. Kolegové chodili kolem jeho pracovny po špičkách a mnozí nemohli samou zvědavostí ani pracovat.

Po třech hodinách vylétl Špaček z laboratoře a zamířil do knihovny. Pak chvíli běhal po ostatních pracovištích, až nakonec vyběhl z budovy, skočil do auta a rozjel se prudce k městu. Nikdo nechápal, co se děje. Krejza jim nic nového neprozradil, jen že pan doktor hlasitě vykřikl: „To ne!” a vylétl ze dveří jako živelná pohroma. Vědci na sebe vrhali udivené pohledy, případně si někteří po straně poklepávali významně na čelo.

Zhruba po hodině svíravé nejistoty se Špaček přiřítil zpět, třímající vítězoslavně nějakou knihu. Zapadl do laboratoře a třískl za sebou dveřmi. Několik minut bylo ticho a pak prásknul výstřel, který vzápětí následoval vyděšený jekot vrátného. Překvapení vědci nejprve zkoprněli, ale potom se hnali k laboratoři jako o závod.

Rozrazili dveře a na podlaze spatřili mrtvolu Špačka s otevřenou knihou v jedné a s pistolí ve druhé ruce. Od prostřelené hlavy se rozlévala lepkavá kaluž krve. Vedle něho stál v šoku vrátný, který pořád dokola opakoval: „To neni možný, to neni možný! Ježiši, vytrhnul mi pistoli z pouzdra a zastřelil se, on se zastřelil! To neni možný, to neni možný!”

Přesunuli pozornost k monitoru, na kterém svítil text:

Projekt 117b: Propojení počítače s lidským mozkem

Zadejte heslo pro destrukci:
**** **** ***** ***

Heslo souhlasí

Destrukce spuštěna
.
.
.
.
.
Destrukce ukončena

Stočili pohled na mrtvolu. Kniha ležela hřbetem nahoru, na kterém se leskl zlatý nápis: Isaac Asimov - Já, robot. Potom si někdo všiml papíru na stole, na který roztřesená ruka napsala:

Tři zákony robotiky

1) Člověk nesmí ublížit svému stvořiteli nebo svou nečinností dopustit, aby jeho stvořiteli bylo ublíženo.

2) Člověk musí uposlechnout příkazů svého stvořitele, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s Prvním zákonem.

3) Člověk musí chránit sám sebe před zničením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s Prvním nebo Druhým zákonem.¹

¹ Napsáno 16.1.1996, revize 5/2010 a 8.12.2021.