Po skonu dědečka prodal jeho syn s manželkou zděděný dům se zahradou i se všemi věcmi. Přivezli si jen několik drobností, ke kterým měl syn sentimentální vztah. Poslední z vybraných věcí byla starožitná dřevěná skříň. Stěhováci se pořádně nadřeli, nejmíň půl hodiny strkali, podtrhávali a nadzvedávali těžký nábytek na popruzích přehozených přes ramena.

Osmiletý Tomášek je potají pozoroval škvírou ve dveřích a poslouchal jejich funění, domlouvání se i nadávání, ačkoliv ne všem výrazům rozuměl. Po značném úsilí stála na svém místě – na konci chodby v prvním patře domu. Když ruch utichl a dospělí sešli do přízemí, vyklouzl Tomášek zvědavě z pokoje, aby si ji mohl prohlédnout zblízka.

Ohromná, přes půl druhého metru široká a dobře metr hluboká almara z tmavého leštěného dřeva se tyčila téměř do stropu. Okraje i čelo bohatě zdobené vyřezávanými ornamentálními prvky přesahovaly její obrys. Masivní dvoukřídlé dveře byly jednoduše, ale vkusně intarzované, stejně tak i boky. Nad mohutným tepaným zámkem dominovala ve veřejích vsazená kovová madla, stylizovaná do podoby hadů kousajících si vlastní ocasy. Připomínala bronzová klepadla z klášterních bran. Celou dřevěnou masu podpíralo šest bytelných, rovněž zdobených nohou.

Nic z toho chlapec nedovedl ocenit, přesto byl skříní fascinován. Zvláště poté, co tatínek skříň otevřel a ona vydala své poklady. Polovinu prostoru zabíraly police a šuplíky, ve druhé části visela na šatní tyči ramínka s kabáty a dalšími oděvy dávno vyšlými z módy. Nad ně se ještě vešla dlouhá police na klobouky nebo jiné oděvní doplňky. Ke vnitřní straně dveří byly přidělané háčky na opasky či šátky.

Oblečení Tomáška nezajímalo, obsah některých zásuvek již ano. Staře vypadající knihy v kožených, někdy značně odřených vazbách; nažloutlé černobílé rodinné fotografie zvláštně vypadajících lidí; dobové pohlednice s barevnými exotickými razítky a úhledným vybledlým rukopisem. Vykřikl nadšením, když mu otec daroval krabici cínových vojáčků, s nimiž si sám hrával jako dítě. Rodiče věci roztřídili, některé přemístili jinam, ale většinu vrátili zpět.

Ačkoliv veškerý obsah skříně viděl, Tomáška nadále přitahovala. Pokaždé, když kráčel po chodbě, na ni stočil pohled. „Pozoruje mě,“ svěřil se o dva roky mladší sestřičce Karolínce, které říkal Karla. Sestra vykulila oči a odběhla. Za chvíli se vrátila a smála se mu, že skříň nikoho pozorovat nemůže, ptala se maminky.

„To vím taky, ty hloupá!” utrhl se na sestru.

„Nejsem hloupá!” natahovala Karolínka do breku.

„Dobře, nejsi hloupá, ale tahle skříň se fakt dívá! Hadi jsou její oči a zámek je nos.”

„A kde má pusu?” popotáhla sestřička.

„Nevím, ani ji vidět nechci, mohla by nás chtít sežrat. Stejně se jí trochu bojím, někdy se z ní ozývaj strašidelný zvuky.”

Sestra měla opět oči navrch hlavy. „Zvuky?”

„Jo. Dlouho jsem je poslouchal. Škrábání, šoupání, někdy takový ťukání nebo vrzání.”

„Ty mě chceš strašit!”

„Fakt, nekecám. Pojď se mnou, Karlo!” popadl ji za ruku a vyšli z pokoje. Almara se tyčila poněkud výhružně v šeru na konci chodby. Čím blíž se přibližovali, tím víc Karolínka zpomalovala, až ji musel Tomášek téměř vléci.

„Dál nejdu!” prohlásila rezolutně tři metry před skříní.

„Takže mi věříš?”

„Nevěřím, ale dál nejdu.” Stáli a naslouchali. Slyšeli vzdálené zvuky z přízemí, ale jinak nic. Skříň před nimi stála naprosto tichá.

„Ozvi se!” poroučel Tomášek, ale almara ho ignorovala. „Skříni blbá, udělej zvuk!” Pustil sestru, přišel blíž a kopl do dveří. „Tak se ozvi přece!” zabušil pěstičkou do dřeva. Ticho. Uchopil jedno madlo a pokoušel se dveře otevřít.

„Tomášku, neotvírej ji!” vykřikla poplašeně sestra. Sice tvrdila, že mu nevěří, ale ve skutečnosti v ní byla malá dušička.

„Já ti ukážu!” supěl. Popadl kruh i druhou rukou, ale s dveřmi ani nehnul. Děti byly tak zaujaté svým konáním, že přeslechly kroky na schodišti.

„Co tady tropíte?” zeptal se udiveně tatínek. Zpocený Tomášek, ve tváři celý rudý, pustil madlo a otočil se k otci.

„Nic...”

„Viděl jsem to tvoje nic... Proč se přetahuješ se skříní?” zasmál se otec.

„Straší mě! Říkal, že dělá zvuky a chce nás sníst!” žalovala Karolínka.

Tomášek dostal pořádně vyhubováno, že sestru děsí nesmysly. Pro všechny tím byla celá záležitost uzavřená, ne však pro něj. Stále skříň sledoval a věřil, že ona jeho také. Jednoho dne dostal skvělý nápad. Položil kostku z  dřevěné stavebnice kousek před almaru a odešel. Kdykoliv se pohyboval po chodbě, kontroloval, zda je kostka na svém místě. Večer zmizela. Ptal se postupně všech, jestli ji nevzali, ale odpovídali záporně.

Následující den zopakoval pokus s cínovým vojáčkem. Zanechal ho ráno na stejném místě jako včera kostku a odešel do školy. Když se vrátil, vojáček tam nebyl. Maminka ho neuklízela, tatínek byl ještě v práci a Karolínka přísahala, že když přišla ze školky, vojáček už byl pryč.

Postupně nabízel skříni rozličné předměty. Některé se ztratily, jiné na místě zůstaly, dokud je sám neodnesl. Mizely hlavně menší věci. Rád by se do skříně podíval, jestli jsou uvnitř, ale měl přísný zákaz ji otvírat od té doby, co se ho almara snažila chytnout. Podle rodičů do skříně vlezl, dveře se za ním zabouchly a on nemohl ven. Jenže děti věděly svoje.

Nehoda se stala po několika prvních pokusech s hračkami. Prozradil své zjištění Karle, ale ta mu samozřejmě nevěřila. Chtěl jí za každou cenu dokázat, že si nevymýšlí, došli proto před almaru. Ačkoliv minule nemohl dveře otevřít, teď šly otevřít snadno, jako po másle. Zvenčí nic neviděl, proto vlezl dovnitř mezi kabáty, aby mohl zašátrat až úplně vzadu. Jenže v tu chvíli se dveře samy od sebe zabouchly. Chlapec na ně zatlačil, ale držely jako přibité. Začal bušit do dřeva a křičet o pomoc.

„Mamí! Tatí! Tomášek je zavřenej ve skříni a nemůže ven!” přiběhla za rodiči vyděšená Karolínka. Na nic dalšího se jí neptali a běželi rovnou ke schodišti. Už z dálky slyšeli tlumené rány a volání. Otec přiběhl k almaře a chtěl ji otevřít. Nešla.

„Kruci, co to?” zaklel nevěřícně a zabral větší silou. Chvíli mu jen nabíhala žíla na čele, pak dveře náhle povolily, veřeje prudce vylétly a bouchly hlasitě do zdi, až odpadla část omítky. Z útrob nábytku se vymotal ubrečený syn.

„Uličníku jeden, držels dveře zevnitř!” rozčiloval se otec.

„Nedržel tati, skříň mě nechtěla pustit!” bránil se uslzený Tomášek.

„A ještě lžeš a děláš si ze mě blázny! Kde mám řemen?”

Situaci nakonec uklidnila maminka a syna zachránila od výprasku. Přesvědčila manžela, že se Tomášek dostatečně vytrestal sám. Dostal potom důrazný zákaz almaru otvírat a vůbec na ni sahat. Rodiče by skříň nejraději zamkli, jenže klíč se ztratil před mnoha lety. Zámek byl navíc unikátní, klíč by musel vyrobit umělecký kovář, jak další den zjistil otec. Tomášek vyslechl potají hovor rodičů v obývacím pokoji, když si mysleli, že jsou sami.

„Neměli bychom se tý almary zbavit? Prodat ji? Vždyť se v ní mohl Tomášek udusit!” naléhala maminka.

„Je to památka na tátu,” odporoval manžel. „Klukovi se nemohlo nic stát, kolem dveří jsou škvíry a vzduch prochází i zámkem.”

„Ale jak jsi nemohl otevřít dveře... Až mě z toho mrazilo!”

„Jen se zkřížily, potom s nima šlo pohybovat normálně.”

Po děsivém zážitku se obě děti bály almary dvojnásobně, ale Tomáška i přesto stále lákala. Pokud byl v chodbě sám, vydávala často skříň různé zvuky. Několikrát se dveře samy otevřely, jako by ho zvala dál. Když vábení odolal, zase se zabouchly. Nikomu o tom neřekl. Rodiče by mu nevěřili a Karla by se bála ještě víc. Taky by na něj mohla znovu žalovat.

Sledoval skříň raději zpovzdálí. Po svém uvěznění, byť krátkém, se neodvažoval přijít blíž samotný. Někdy si sedl na zem a almaru jen pozoroval. Jindy se s ní pokoušel komunikovat. Mluvil k ní a chtěl, aby dala znamení vrznutím nebo pootevřením dveří, že mu rozumí. Občas skříň odpovídala, alespoň si to myslel. Samozřejmě veškeré pokusy prováděl pouze tehdy, když si byl jistý, že ho nikdo nenachytá.

Po mnoha zmizelých předmětech se mu také povedlo uprosit otce, aby skříň prohledali, že v ní určitě budou některé Tomáškovy a Karolínčiny hračky. Otec rozevřel obě veřeje dokořán a hledali společně. Žádnou ze ztracených věcí však nenašli. Dívali se i pod skříň, nahoru a dokonce za ní. Záhada!

Čas plynul a Tomášek při hovorech se skříní, jak jim v duchu říkal, ztratil ostražitost. Netušil, že ho ze schodů pozoruje překvapená maminka. Když ho přistihla opakovaně, promluvila se svým mužem.

„Tomášek sedává na chodbě před tou prokletou almarou a povídá si s ní. Nevím, jak dlouho to dělá, ale načapala jsem ho vícekrát. Vůbec si mě nevšiml.”

Manžel obrátil oči v sloup.

„Budeš se mi smát, ale měla jsem pocit, jako by mu odpovídala. Vím, zní to bláznivě. Tomášek vždycky položil nějakou otázku s dovětkem, že kladnou odpověď znamená zaskřípání dřeva a zápornou odpověď třeba bouchnutí. A pak se jeden z těch zvuků ozval!”

„Miláčku, bydlíme v dřevěným domě. Tady pořád něco vrže, praská nebo bouchá. Mohla bys mít rozum aspoň ty, když už blbne kluk!”

„Musel bys to slyšet, bylo to hodně zvláštní. Prosím tě, zbavme se jí! Mám strach, že by se Tomáškovi mohlo něco stát! Vleze dovnitř a nějaká věc na něj spadne nebo se udusí. Nebo s ní bude tak dlouho rozmlouvat, až nakonec skončí u psychiatra.”

„Mám plný zuby vás i skříně!” zahromoval manžel. „Uzamknu ji řetězem, abys byla klidná, a nechci o ní víc slyšet!”

Za dva dny zaslechly děti kovové chřestění na chodbě. Zvědavě vystrčily hlavičky ze dveří a uviděly tatínka balancujícího na štaflích, jak obtáčí kolem almary dlouhý kovový řetěz. Vykroužil dokola tři smyčky, konce pak protáhl napříč horem i spodem a poslední oka řetězu uzamkl visacím zámkem.

„To jen aby vás nenapadlo zase lízt dovnitř,” houknul na ratolesti, když odcházel.

Skříň před Tomáškem od té doby neotvírala dveře, ale zato mohla chřestit řetězem. Znělo to celkem strašidelně, komunikace se však usnadnila. Buď kovově zachřestit, nebo dřevěně zapraskat. I tak v odhalování záhad nepostoupil moc daleko. Nakonec došel k přesvědčení, že musí znovu dovnitř. Almara mu to předtím naznačovala otevřenými dveřmi, ale on se příliš bál a nechtěl to pochopit. Jenže teď se nelze dostat přes zámek.

Proto byl jednoho večera značně překvapený, když si šel před spaním vyčistit zuby jako obvykle a uviděl řetěz ležet na zemi. Dveře skříně zely dokořán. Proč ji tatínek otevřel? Že by z ní něco potřeboval? Ale proč ji potom znovu nezamknul? Tomášek se dlouho nerozmýšlel, musí využít situaci, i když riskuje výprask.

Po chvíli vyšla z pokoje Karolínka. Všimla si odstraněných řetězů, ale skříň byla zavřená, tak se jí ani moc nebála. V koupelně se zarazila – kde je bratr? Vždyť odešel těsně před ní, asi čištění opět ošidil a pak sešel dolů dát rodičům dobrou noc. Vyčistila si řádně zuby – tam, zpátky a ještě jednou od začátku. Nahlédla do pokoje, ale Tomášek se ještě nevrátil. Chtěla mu dychtivě sdělit novinu ohledně almary, seběhla proto do přízemí jako vítr.

„Dobrou noc, mami, dobrou noc, tati!” mlaskly dvě pusy. „Kde je Tomášek? Myslela jsem, že je s váma.”

„Proč ho hledáš?” zeptala se maminka.

„Chtěla jsem mu říct o skříni...”

„Co je zase se skříní?” zvýšil otec podrážděně hlas.

„Nic, jen že jsi sundal řetěz,” odpověděla nevinně Karolínka.

„Tys sundal řetěz? Nic jsi mi neřekl!” zvýšila teď pro změnu hlas maminka.

Tatínek na obě udiveně hleděl. „Proč bych ho sundaval? Samozřejmě že ne!”

„Ale je dole a Tomášek nikde není,” začala slzet Karolínka.

„Tomášku?” zavolala maminka a běžela zkontrolovat kuchyni. Zmatený tatínek se šel pro změnu podívat do ložnice. Syn v přízemí nebyl a vstupní dveře do domu i do sklepa se vždy zamykaly. Znervóznělí rodiče vyběhli do patra a zamířili rovnou k almaře. Před ní ležel odemknutý řetěz a Tomáškovy rovnoběžně srovnané bačkůrky. Maminka zbledla. Otec rozevřel prudce obě veřeje, syn uvnitř nebyl.

„Tomášku!”

„Tomáši, neschovávej se!”

Prohledali dům od sklepa až po půdu, ale Tomáška nenašli. Vrátili se zpět ke skříni. Vyděšená maminka držela brečící Karolínku. „Spolkla, ona ho spolkla,” vyrážela dcerka mezi vzlyky.

„To jsem blázen, kdo mohl odemknout řetěz? Klíče mám jenom já,” opakoval dokola tatínek, a ačkoliv to vypadalo absurdně, prošmátral všechny police a pozotvíral šuplíky. Potom skříň s námahou odtáhl a klepal na stěny i podlahu, jestli v nich není skrytá dutina. Nebyla, přesto přinesl páčidlo s kladivem, obouchal omítku a začal horečně vylamovat prkna. Nic. Bezradní zavolali později policii.

Policisté nedůvěřivě vyslechli výpovědi rodičů a dcery, prohledali a zkontrolovali celý dům, dveře, okna i střechu. Nakonec přijel psovod se cvičeným pátracím psem. Nechali psa očichat bačkůrky. Zvíře šlo s čenichem těsně u země po stopě, ale při každém pokusu se nakonec zastavilo vždy před almarou. Nic to pro vyšetřovatele neznamenalo, pach syna byl všude po domě. Všechno marné, Tomášek zmizel.

Policie vyhlásila pátrání po nezvěstném, rodiče vypsali odměnu za jakoukoliv informaci vedoucí k jeho nalezení, lepili fotografie Tomáška po městě, vyšly články v médiích i na sociálních sítích. Syn se nikdy nenašel. Maminka byla brzy obviněna a souzena z mnoha násilných vniknutí do domů, bytů, obchodů i kanceláří. Kromě vstupu nezpůsobila žádnou škodu, pouze trochu nepořádku, když pozotvírala a prohledávala nábytek. Soud jí nařídil ústavní léčbu v psychiatrické léčebně.

Tatínek se staral sám o Karolínku a jednou za čas navštívil manželku, jejíž stav se nelepšil. Celou dobu trpěl výčitkami svědomí, že synovi ani ženě nevěřil. Když dcera dospěla a osamostatnila se, spáchal sebevraždu. Karolína nesnesla v bytě anii na pracovišti uzavřený nábytek po celý svůj život. Nábytek musel být bez dveří, dvířek a s odstraněnými čely šuplíků.