Buch! Buch! Nádech, skok, výdech, skok. Buch! Buch! Srdce mu buší jako zvon. Už několik hodin se prodírá hvozdem při běhu o život. Buch! Buch! Plazivé úponky rostlin se natahují jako prsty umrlců lačných po teplém mase. Lýtka má rozedraná do krve od trnů ostružin. Snaží se jim vyhýbat, ale schůdná cesta občas jinudy nevede. Buch! Buch! Pružné konečky větví hladí smyslně po tváři ve snaze vyšvihnout mu oko. Buch! Buch!

Dovolil si krátké ohlédnutí. Zhruba míli za ním krouží ptáci vyrušeni jeho pronásledovateli. Měl smůlu, obyčejnou smůlu, když se připletl, kam neměl. Živil se jako prospektor, hledal drahé kovy a vzácná dřeva v divočině. Rovněž léčivé byliny, jaké po něm chtěli kupci z Thuranu. Vracel se už zpátky do civilizace, když v liduprázdné krajině nečekaně narazil na lovecký srub.

Přede dveřmi obydlí ležel lovec s hlavou rozdrcenou na kaši a vedle něho se dva orkové právě „bavili” s jeho družkou. Kdyby nehloubal nad nálezy, které učinil, a kolik za ně bude moci požadovat stříbrných adenů od prohnaných kupců, nemohl by přeslechnout křik znásilňované ženy. Chtěl se potichu vytratit, ale za ním se ozvalo překvapené zamručení třetího orka, který si byl ulevit v křoví. Násilníci vzhlédli a upřeli na něj dva páry nažloutlých, temnou krví podlitých očí.

Mezi lidmi a orky panoval již pět let křehký mír, narušovaný sporadickými krádežemi nebo drobnými šarvátkami v pohraničí. Občas se někdo z divočiny nevrátil, ale nad tím se přivíraly oči, sváděje vše na divou zvěř. Ovšem vražda lovce spolu se znásilněním a zavražděním jeho ženy by celou oblast zburcovalo k trestné výpravě. A od ní je k vypuknutí nové války jen nepatrný krůček. Byl jediným svědkem brutálního činu, proto musel zemřít.

Buch! Buch! Vyhnout se větvi, přeskočit pařez, seběhnout příkrý svah koryta potoka, přeskákat po kamenech, noha se téměř sesmekla, proplést se naplaveninou, vyběhnout do stráně. Větvičky vrb šlehají téměř jako biřicovy řemínky napuštěné solí. Buch! Buch! Doufá, že si udržuje pořád stejný náskok. Orkové jsou naštěstí pomalejší než lidé, bohužel však neuvěřitelně vytrvalí. Buch! Buch! Buch! Musí vydržet do setmění, než si konečně bude moci odpočinout. Svaly protestují nad takovým hrubým zacházením, klouby bolí ve svých jamkách, ale nesmí polevit. Jak se jednou zastaví, padne vyčerpaně k zemi a už nevstane.

Buch! Buch! Hustá džungle spletených větví jako by vpravo trochu řídla. Zamířil tím směrem, po chvíli našel průchod a vyběhl na skrytou lesní mýtinu. Buch! Buch! Běží přímo středem, nepatrně tím zvýší náskok. Buch! Buch! Ze špičky nosu občas odlétne krůpěj potu, ostatně celý oděv má propocený. Zrovna se vyhýbal velkému balvanu, který se zde bůhvíjak ocitnul, když pod ním povolil drn a levá noha se propadla do díry. Králičí nora! Syknul bolestí z vyvrknutého kotníku. Zprudka došlápl, aby ho vrátil zpět, ale povedlo se až na druhý pokus. Dokulhal ke kameni a svezl se po jeho drsném povrchu do sedu. Tesákem rozřízl nohavici, protože noha začínala rychle otékat. Zde tedy zemře, na další běh nebylo ani pomyšlení a do soumraku daleko.

Teď litoval, že zahodil luk i toulec se šípy, aby se mu lépe běželo. Mohl zelenokožcům poslat opeřené pozdravy na přivítanou. Jak mu během štvanice síly ubývaly, odhazoval postupně věci, které nutně nepotřeboval. Nechal si nakonec jen široký lovecký tesák, malou vrhací dýku a krátkou zahnutou šavli, kterou v hustém podrostu používal místo mačety. Zespodu kazajky nařezal dlouhé pruhy a utáhl je kolem kotníku, aby ho alespoň trochu zpevnil. Opřel se o studený balvan, jednu ruku položenou na jílci šavle, ve druhé vrhací dýku. Čekal.

Po nekonečně dlouhé době zaslechl dupot a praskot lámaných větví prodírajícího se mohutného těla. Pak chvilka ticha, funění a větření. Orkové byli stále napůl zvířata s jejich instinkty a bystrými smysly, s nadlidskou silou i výdrží, s tuhou nepoddajnou kůží, vyčnívajícími tesáky a s očima s nažloutlým bělmem. Však s jejich kůží se před příměřím čile obchodovalo.

Na okraj mýtiny se prodral rozložitý ork, začichal, a když si všiml člověka, vyrazil vítězoslavný skřek. Odpověděly mu další pazvuky. Ork se nehýbal, čekal na své druhy, očividně si ho chce vychutnat. Muž zasunul vrhací dýku do rukávu, vztyčil se a široce rozkročil, smířený s nevyhnutelným.

Když dorazili zbývající pronásledovatelé, vytvořili půlkruh a pomalu se přibližovali. Spokojeně se šklebili v očekávání krvavé zábavy. Jeden třímal mohutný kyj, ostatní hrubé a těžké jednobřité sekery, kterými významně pohupovali. Nechal je, aby se přiblížili na sedm sáhů, a pak rychle, téměř nedbale švihnul levičkou. Dýka prudce vyletěla, šlo postřehnout jen rozmazanou šmouhu. Krajní ork ale bedlivě sledoval všechny jeho pohyby. Jako zkušený bojovník věděl, že nestihne uhnout, proto jen před sebe máchnul předloktím. Dýka mířící na srdce se svezla po okovaném nátepníku a zajela hluboko do ramene. Ork dýku okamžitě vytrhl, z rány vytryskl pramínek načernalé krve a on rozzuřeně zařval.

Zatímco se na něj zraněný ork řítil jako lavina, přehodil si šavli do pravičky a levou vytáhl tesák. Zřítelnice bestie se změnily na dvě obsidiánová jezírka, od tesáků jí odletovaly sliny. Se zvířecím řevem zasadil ork drtivý úder sekerou, který se mu sice šavlí podařilo odklonit, ale celá paže po něm znecitlivěla. Stále otřesený sekl tesákem, ale protivník už odskakoval dozadu a tak mu způsobil sice široké, ale jen povrchové zranění boku. Orka tím rozběsnil k nepříčetnosti, začal ho okamžitě zasypávat krupobitím ran. Ostatní orkové se přes svého bojovým šílenstvím zachváceného druha nemohli vůbec dostat, proto stáli po stranách a čekali, až se naskytne příležitost k útoku.

Pod nelidskými údery těžkou sekerou začínal záhy umdlévat. Manévrovat nemohl kvůli bolavému kotníku i zbylým nepřátelům, kteří čekali na jeho sebemenší chybu. Útočník sice krvácel z mnoha ran, odkapávala mu našedlá pěna z huby, ale nezdálo se, že by ho utržená zranění nějak výrazněji zpomalovala. Bude muset souboj s orkem rychle ukončit, nebo sám brzo padne vyčerpáním.

Po dalším mohutném seku, který odklonil s největší obtíží, ponechal šavli přitisknutou na sekeře, přiskočil těsně k nepříteli a zanořil mu tesák až po jílec do silného krku, ze kterého na druhé straně vyjel. Překvapený ork reflexivně máchl pěstí, čímž ho odhodil tři sáhy daleko. Potom konečně bestie padla.

Při dopadu si narazil žebra, ale naštěstí nevyrazil dech. Na nic nečekal a snažil se zase vyškrábat na nohy, ale zbylí protivníci byli rychlejší. Pohyb vzduchu ho na poslední chvíli varoval, překulil se stranou a mohutný kyj místo hlavy zasáhl nohu. Zapraskaly drcené kosti. Bolest byla ohromující, zatmělo se mu na okamžik před očima.

Když se zrak vrátil, vnímal vše černobíle a podivně zpomaleně. Zvuky i obrazy k němu doléhaly, jako by byl ponořený v medu. Jen tak mimochodem si všiml orka, který se nad ním napřahoval k poslední ráně. Bylo mu to jedno, ale díky bojovému drilu automaticky zareagoval. Viděl sám sebe, jak bodá šavlí dopředu a táhne ostřím vzhůru. Orkovi vypadl kyj z ruky, z rozevřeného břicha se vyřinuly kouřící vnitřnosti. Snažil se je chytat, nacpat zpátky, ale bylo jich moc i na jeho ohromné tlapy. Dřepl si na zadek, povolil mu svěrač spolu s močovým měchýřem.

Smrtelně zraněný ork sledoval človíčka klečícího před ním a život z něj rychle vyprchával. Vtom se človíčkovi oddělila hlava od trupu, s tupým žuchnutím dopadla do trávy. Bezhlavé tělo se skácelo dozadu. Třetí ork, který štvanci jedním mocným švihem uťal hlavu, si o jeho halenu otřel zakrvácenou hlavici sekery. Potom do druhé ruky sevřel vlasy oběti a s hrdelním válečným pokřikem pozvedl hlavu i zbraň k zapadajícímu slunci.¹

¹ Napsáno 12.4.2006, revize 20.12.2021.