Máma má maso, Ema má nůž,
proč na mě míří napnutá kuš?
Hrot ostrý velmi, oko mi protne,
to se mě vskutku nemile dotkne.

Vidím jen temno, temno a chlad,
z šedé a černé obrovský hrad,
velký jak nebe, až k obzoru, dále,
rozlehlý žalář cizího krále.

Černé je slunce a černý je mrak,
stejné jsou louče svítící tak,
černá i duše s černými chmury,
kterou se sytí odporné můry.

Složitý labyrint, nevím jak ven,
já bláhový doufal, že je to jen sen.
Do té tmy buším: "Pusťte mě domů!"
hlas však zvuk nemá, zjišťuji k tomu.

Tak co mám dělat, kudy dál jít?
Kde hledat východ? Nechci tu být!
Nemohu spát, mám hrozná tušení,
zrychlený dech a srdce bušení.

Pomalu mizím, stále se propadám,
do tmavého jícnu vlastního bytí,
propast se blíží, depresím propadám,
tak už mě nechejte, já musím jíti!