Šedé útesy panelových domů
zadržují houfy tonoucích,
z okna do okna si kynou,
v krytu záclon matoucích.

Dětský křik na psím trávníku
přehluší i rodinnou hádku,
vozy - hladoví kroužící supi,
hledají prázdnou řádku.

Z pánví stoupají pachy,
v letním asfaltovém kotli,
vzduch zuřivě tetelí se,
též opilci na čas zkrotli.

A všude drzí holubi,
značkují okna i balkóny,
marně jim bude hrozit ten,
na koho vyjdou rajóny.

V kteroukoliv denní hodinu
se sídlištěm převalují davy,
sevřený zdmi i ulicemi,
nenávidíš tyhle stavy.

Domem se nesou zvuky šelem,
jsou všude, uvnitř i venku,
není kam utéci,
proto ztrestej další sklenku.

Výtah sténá, boty dupou,
na topení kdosi zuřivě buší,
reakce přijde vzápětí,
odpovědět se přeci sluší.

Zprava hudba, zleva střelba,
mixér zdola a rány shora.
Kruhy pod očima a špunty v uších,
troska lidského tvora.

Samo nebe se kamsi dolů tlačí,
když nad patrem posledním,
staneš zoufale na ochozu,
oslněn sluncem poledním.

Betonová džungle,
v celé své nahotě,
rozlézá se jak rakovina,
od Lhoty ke Lhotě.

Snad jen prchnout do lesů,
celý mumraj nechat za sebou,
postavit malou roubenku,
žít smířený sám se sebou.