Každá ztráta zabolí,
však nejvíc ztráta přítele,
mysl šokem otupí,
strava má příchuť popele.

V hrudi led se usadí,
plno nepříjemných pocitů,
mozek nechce přijmout pravdu,
vytváří falešnou ulitu.

Dělá, že je vše při starém,
nic se vlastně nestalo,
by tělo mohlo fungovat
a stále jen nezoufalo.

Svět je místy jako v mlze,
pozornost často těká,
neslyšíme otázek,
když slza z duše stéká.

Ztraceni uvnitř v chaosu,
hledíme slepě do sálu,
smysly okamžik vypnuté,
obléklou masku normálu.

Ale pod krycím makeupem,
tepe raněný sval,
krev vyvěrá trhlinou,
napájí řeku Žal.

Čas prý všechno zahojí,
však né úplně zcela,
ve všech tvorech ukrytá,
tajná bolestná cela.