Promítni si vlastní sny,
dnes zbyly z nich už jenom cáry,
postupně jsi jim vystavil
až k nebi rostlé, černé máry.

Všechno je jinak než doufals snad kdys,
zůstala bolest, jen bolest a pot,
bytí, ten pás v hučící továrně,
kolkolem vytyčen šedivý plot.

Subtilní ohrada každodenních úkonů,
co drží tvou psýché drtivě v kleštích.
Ta zoufalost, ta nicota co nesmytá
jen sílí, při podzimních deštích.

Průměrnost většině kraluje,
nic než další ovce v davu,
vše dávno předem určené,
proč v dlaních držíš hlavu?

Neznáš událostí příčinu,
as nedali ti vybrat,
nelze jít dlouho proti proudu,
když všude plno paradigmat.