Jak padne tmavá peřina
a příroda jde spát,
můžem si zalézt pod deku,
potají tiše lkát.

Co mohli jsme být a co jsme,
co mohli jsme mít a co máme,
osud vše nějak zašmodrchal,
přehmátl se, spletl si dárek.

Pro všechny nešťastné lásky,
pro něho či pro ni,
promarněné, zakázané,
před lety či vloni.

Nad nespravedlností světa,
nad příkořími co se nám dějí,
ponížením, využitím,
zmuchláním a zahozením.

Zmáčíme polštář než
propadnem snovým přízrakům,
ale uschne a bude připraven
včas do příštího soumraku.