Šarlatová slova ti stékají ze rtu,
zuby se kácí jak domino,
pliveš je kolem sebe a víš
- nepoznáš štěstí matčino.

Počítáš vlasy odlétající s větrem
do věčně zamračeného nebe,
občas shůry padá černý déšť,
současně pálí i zebe.

Proplétáme rozbité prsty bez nehtů,
když nás vysiluje kašel,
daruji ti poslední růži na Zemi,
co jsem ráno v rozvalinách našel.

Na útroby tlačí jezírko krve,
potíme ji póry v kůži,
natéká do očí, přes zorničky,
svět se nám silně zúžil.

Leželi jsme v pláštěnce patama k výbuchu,
na končetinách sáčky z igelitu,
ale lhali nám, lhali nám všem,
neochránily nás - ani děti v krytu.

Oblohou létaly tam a zpět
stříbřité obří doutníky,
potom se přihnal orkán prachu,
ohlušoval, mučil ušní bubínky.

Po vlně trosek udeřilo vedro,
vyschly nám oči, popraskaly rty,
krajina získala zvláštní nádech,
jako skrz brýle s mnoha barevnými skly.

Rádio náhle ztichlo,
i bzukot hmyzu a ptačí zpěv,
bylo slyšet jen volání, pláč,
tlumený nářek, v dáli vzteklý řev.

Tisíckrát jsme prokleli
ty nenažrance moci,
kteří zkázu dopustili
pro svůj soukromý pocit.

Nezávisle na věku,
jsme teď všichni osvícení,
však není to na dlouho,
Smrtka už chystá posvícení.