Proč ráno vstávat za tmy
a spěchat s davem do práce?
Proč narozeniny slavit,
smát se, když je do pláče?

Možno zůstat ležet,
užívat cizích hroznů,
když stát se přeci postará,
vyslyší líných prosbu.

Nač drát se vpřed
v honbě za úspěchy?
Nehledět vpravo vlevo,
zuřivě, zoufale, bez útěchy?

Stačí pouze zavolat
na to správné číslo,
trafika se snadno najde
a před prahem čisto.

Proč láskou se trápit,
srdce stále znovu sešívat?
Proč hádat se, smát či válčit,
minulost v kruhu prožívat?

Lze si přec jen užívat,
být tvrdý jako křemen,
v jedné ruce kousek cukru,
ve druhé tenký řemen.

Nač počínat nové duše
do očistce vezdejšího?
Nač svědomí zpytovat,
litovat činu včerejšího?

Vždyť nevděčné vlastní sémě
vytváří naši slabost.
Činy zásadně nezkoumat,
ukázat jenom dravost.

Proč vytvářet zářezy
v křehkém předivu času?
Kdo určil, kdo vytyčil
námi neschválenou trasu?

Ne, už není třeba,
vše je malicherné, mimo.
Není bolesti a překážek,
není nutný další život.