Okvětní plátky se zpomaleně
snášejí na dlažbu lapáku,
houpavě klouzavým pohybem,
jak křídla odhozených padáků.

Skrz mříže špinavého okénka
tápají prsty sluneční,
prach se mihotá a třpytí,
tisíce zrnek v metru čtverečním.

Panuje podivný klid,
čas jako by se zastavil,
pouze v rohu se rozstřikují kapky
o plecháček, kterýs tam včera postavil.

Však i krůpěje dopadají jen líně
vzduchem medové konzistence,
hrajíce duhovými barvami,
těší se z krátké existence.

Vůkol je klid a mír,
odpluly v dál všechny obavy,
tak je to vždy, říkali mazáci,
když hodina zbývá do popravy.