Jako loutky válčíme,
jak loutky se snažíme,
odehrát na jevišti,
celodenním válčišti.

Jako loutky dřevěné,
jednou ano, jednou ne,
zvednout nohu, zvednout ruku,
ovšem bez komentáře,
hýbat tělem, hýbat duší,
přesně podle scénáře.

Jako loutky tlumit choutky,
výraz v tváři vyřezán,
zahrát jednou, zahrát stokrát,
pozván, ale nepoznán.

Jako loutky žijeme,
jako loutky bez dechu,
často s tváří kamennou,
posloucháme za stěnou.

Jako loutky chtěj nás mít,
takhle ovšem nelze žít,
část života na vlásku,
za ruce a za hlavičku,
přivázaní k provázkům.

Jako loutky nechceme,
hledět v okně, stále stejném,
hledět ve skle, stále matném,
hledět na a za sebe.

Jako loutky v dřevo jaté,
jako loutky pronajaté,
kmitáme zas tam a zpět,
rok se točí celý svět.

Jako loutky lapené,
křičíme své: "Ne a ne!"
lidé kolem slepí, hluší,
zřejmě z toho nic netuší,
že nám tahle role
ani trochu nesluší.