Já a Cimrman

12. 01. 2022

S Mistrovým dílem jsem přišel poprvé do styku na konci základní školy, když jsem se od kulturně gramotnějších spolužáků dozvídal, že nejhorší jsou trpaslíci, exkurze nebyla nic moc ve srovnání s výletem na Kokořín nebo že dlouhodobě chybějící žákyně je na malinách.

Byl jsem v rozpuku dospívání a papouškoval po nich věty, neznaje kontextu ani významu. Jedinci s trvalejší pamětí časem deklamovali větší části dialogů až monologů. Začínal jsem konečně částečně chápat, o co jde, a zjistil, kdo je vlastně autorem. Jelikož s jídlem roste chuť a člověk je zhusta tvor zvídavý, počal jsem horlivě vyhledávat a hltat Mistrovo dílo. Nadále jsem už jen bezduše nepronášel odposlouchané repliky, ale s gustem sehrával tu větší, tu menší scénky s podobně postiženými jedinci.

Tím jsem zcela prozřel a plně se probudil do Cimrmanova světa, protože nejen na jevišti nebo v rozhlase se odehrávají jeho kusy. Všechny ty komické, absurdní, tragikomické nebo jen obyčejně lidsky pitomé záležitosti, které lze spatřit všude kolem nás. Toť nevyvratitelný důkaz Mistrova génia, jeho nadčasově jasnozřivé poselství! Otázkou zůstává, zda se z něho máme smát nebo brečet. Ať tak či onak, měli bychom přitom vždy tleskat vestoje.

Cimrmanovský humor lidé buď nadšeně přijímají, nebo naopak absolutně odmítají (troufám si dokonce napsat, že nesnášejí), obvykle nic mezi tím. Leckdy se naoko jeví jako prostý a křišťálově průzračný, ve skutečnosti však bývá často rafinovaně intelektuální a naopak. Nemám takovou drzost tvrdit, že vždy naprosto chápu, co chtěl autor říci, ale právě v tom tkví ona krása - možnost při x-tém poslechu objevit něco nového! Pochopitelně se nejedná o konzumní umění pro každý den, avšak pro zlepšení nálady a pro odpoutání se od místního Kocourkova se mi jeví jako ideální.

Kraťoučkou esej zakončím parafrází: „Co snad v Praze aplaudováno, bude jinde zavrhováno!“¹

¹ Napsáno 30.9.2011.