Fouká. To příroda vzdychá.
Štěrk rachotí po parapetu.
Mračna víří, ztěžka se dýchá,
vichr umetá cestu létu.

Uchvátil otisky zimy.
"Pryč!" vyhání bílé pápěří.
Odnáší sebou zimní splíny,
vysává chmury od zádveří.

Létají plastové tašky,
už nechtěly ležet tam prázdné.
Kutálí se nevratné flašky,
co upadly opilci na zem.

Zlobí se prastaré stromy,
kdo přerušil podzimní spaní?
Proč odnáší střechy, i domy?
Pak vichřici k zemi se klaní.

Tisknem se v krytu bez dechu,
čekáme, až živel nás mine.
Však nemáme důvod ke spěchu,
teď nechcem být na místě jiném.

Dvě těla spojená v jedno,
jen vnímáme přírodní krásu.
Nám nahrává okolní temno,
víc přidává vzácného času.¹

¹ Z cyklu Čtvero ročních období: Letní buřina, Podzimní plískanice, Zimní chumelenice.